Kterak Mr. Playboy došel na severní pól!

Mr. Playboy se sice ve výpravě, které šéfoval ostřílený polárník Vašek Sůra, sice jen vezl na saních, což ovšem nezpochybňuje jeho podíl na dosažení vysněné mety. „Na základě dosavadních zkušeností si jsem jist, že kdyby byly se všemi účastníky nejrůznějších expedic na severní pól takové „problémy“, jako s Mr. Playboyem, patřila by profese polárního vůdce k těm nejpříjemnějším,“ tvrdil Vašek.

Polární bacil

Výprava se rozhodla pro expedici ve stylu „light“ nebo „last degree“. V praxi to znamená, že polárníci startují v poloze, 89 stupňů severní šířky, zatímco na 90 stupních téže šířky se nachází severní pól. Vzdálenost mezi oběma stupni je přesně 112 kilometrů. Úspěšní účastníci výprav jsou zařazeni do prestižního klubu těch, kteří dobyli severní pól expedičním způsobem. Tedy vlastními silami, na lyžích, tahající za sebou sáně s veškerými zásobami. Na celou akci je přitom deset dnů, přičemž ve hře je drift neboli přirozený pohyb ledových ker. Drift ovlivňuje pohyb zeměkoule, mořské proudy a vichřice. Je absolutně nevypočitatelný. Může se stát, že zatímco v noci spíte, drift odnese vaši kru deset kilometrů zpátky. Dobytí severního pólu je možné pouze v dubnu, kdy Rusové vybudují plovoucí polární stanici Barneo. V průběhu měsíce vyráží k pólu ze Špicberk dva turnusy, součástí je několik expedic.

Polárník Václav Sůra, jinak též pokořitel zamrzlého Bajkalu, zastává názor, že základním předpokladem úspěchu je pokora. „Podle mě neexistuje polárník, který může říct, že dvakrát došel na severní pól po stejné trase. V důsledku driftování jsou kry v neustálém pohybu. Jednou řešíte během dne padesát trhlin, jindy tři. Na startu víte jediné, a to, že i přes veškeré předchozí zkušenosti nic nevíte. Proto jsem dosti alergický na termín dobytí severního pólu. Nechodím nic dobývat. Jdu do všeho s pokorou. Vždycky jsem rád, že mě příroda přijme a nějak přežiju. Amundsen kdysi napsal, že existuje cosi jako polární bacil. A pokud se jím člověk jednou nakazí, je konec. Měl pravdu. V mém případě se nákaza šíří dále.“

Štěstí v neštěstí

Po příletu na Špicberky byli Mr. Playboy a jeho společníci svolání ho hotelu Radisson. Tam se dozvěděli, že Barneo nebylo doposud vybudováno. Nad Sibiří totiž řádil po dobu čtyř týdnů silný cyklón, který neumožnil vzlet vrtulníků dopravujících lidi a nezbytný materiál. A když není Barneo s vybudovanou přistávací ranvejí, není možno atakovat severní pól.

Polární stanice Barneo se staví jednou za rok, a to vždy v dubnu na plovoucí kře o velikosti čtverečného kilometru, která se nachází cca sto kilometrů od pólu. Stanice se buduje zhruba týden před příletem prvního turnusu na Špicberky. Vzdálenost mezi „špičatými horami“ a Barneem je asi tisíc kilometrů. O přepravu a zásobování se stará speciální Antonov 74.

Výstavba polární stanice probíhá následovně. Po nalezení vhodné kry vyletí ze Sibiře tři vrtulníky. Dva z nich dorazí na místo budoucí stanice, třetí plní roli letící zásobárny pohonných hmot. Po příletu na místo oznámí jeden ze členů posádky satelitním telefonem polohu. Rusové vzápětí vypraví největší transportní letadlo planety Antonov. Z jeho útrob se mimo jiné snesou na padácích dva buldozery určené k budování ranveje. Zpravidla během šesti hodin bývá ranvej z hladkého ledu připravena. V případě naší výpravy bylo ovšem všechno jinak. Led byl totiž natolik rozpraskaný, že ruští stavitelé museli přistoupit ke krizovému řešení. Nejdříve bylo nutno navrtat do ledu velké díry, poté spustit čerpadla a začít zalévat ranvej.

Přes veškerou smůlu ovšem měla naše výprava štěstí v neštěstí. Kromě, Mr. Playboye, se totiž ve stejný termín rozhodl podívat na severní pól i britský princ Harry. A protože si ruská strana nemohla dovolit mezinárodní skandál, vyvinula maximální možné úsilí. Na jeho konci se událo cosi blízké zázraku v podobě zprovoznění ranveje.

Poslední výspa civilizace

Naši krajané a Mr. Playboy mezitím pobývali na Špicberkách. Nejdříve nafasovali veškerou výstroj včetně saní. Poté byl na řadě desetikilometrový zkušební okruh spojený s tábořením. „Přestože jsou Špicberky konečnou luxusní výspou civilizace, ani tuto část expedice není radno podcenit. Jedná se totiž o poslední místo, na kterém lze vyměnit nefunkční věci za funkční. Na samotné kře už toho moc nezmůžete a mohu vás ujistit, že i sebezkušenější polárník to má například s nefungujícím vařičem hodně těžké,“ tvrdí Václav Sůra.

Organizací výprav na severní pól se zabývá agentura Vikar vedená Viktorem Bojarským. Její zaměstnanci komunikují na Špicberkách s jednotlivými vedoucími expedic o aktuálním vývoji situace. Původně se mělo letět večer po příletu, po několika hodinách se ovšem počasí na stanici zhoršilo natolik, že let nepřicházel v úvahu.

Štěstíčko přálo připraveným

A tak se nakonec letělo ráno. Leč ani v tomto případě nebylo nic jisté. Vzhledem k povětrnostním podmínkám se totiž může stát, že pět minut před plánovaným přistáním přijde informace o nezbytnosti změny kursu a návratu na Špicberky.

„My jsme mezitím s potěšením konstatovali, že nám nadále přeje štěstíčko. K splnění podmínky expedičního dobytí pólu, je nezbytné vyrazit plus mínus pět kilometrů od 89 stupně severní šířky. Pokud bychom se Barneu přiblížili o dvacet kilometrů, musel by nás na start vracet vrtulník,“ vysvětluje Vašek. „Hned po příletu jsme letěli do stanu. A radostně konstatovali, že se Barneo právě nachází 112.4 km od pólu. Dali jsme si čaj, zákusek, vzali dvě kulovnice na lední medvědy a vyrazili. Podle pravidel se musí každá expedice spojit dvakrát denně v přesně určený čas satelitním telefonem s polární stanicí a udat svou polohu. Barneo funguje čtyřiadvacet hodin, v případě ztráty spojení začínají zkušení Rusové podnikat veškerá nezbytná záchranná opatření. Naštěstí jich nebylo potřeba a všechno dobře dopadlo,“ vzpomíná na úspěšnou výpravu Vašek Sůra.

(Článek o Arktidě, chladné milence, která zůstává nadosmrti pod kůží, je součástí zimního dvojčísla Playboye).