Webové stránky skupiny Prima používají cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu souhlasíte s užitím cookies v rámci webů skupiny Prima. Více informací
Souhlasím
návrat zpět
Co hledáte?
Smazat
Reklama
David Fojtík vsadil na taktiku: Co vylezu, to sjedu. Podařilo se a jako první obyvatel naší planety zvládl na Dhaulágirí kombinaci výstupu a prvosjezdu.
David Fojtík vsadil na taktiku: Co vylezu, to sjedu. Podařilo se a jako první obyvatel naší planety zvládl na Dhaulágirí kombinaci výstupu a prvosjezdu. Autor: profimedia.cz
Úspěch

David Fojtík: „Člověk si smrt nepřipouští.“

Vydáno: 31.07.2018
Na konci července sjel polský skialpinista Andrzej Bargiel obávanou himálajskou osmitisícovku K2 (8611 m). Jeho český kolega David Fojtík hovořil v této souvislosti asi o největší výzvě extrémního lyžování. Přitom David nemusí být skromný. Stejným způsobem zvládl před lety Dhaulágirí (8167 m).
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Autor ojedinělého výkonu, který v květnu 2006 zdolal jako osmý Čech nejvyšší vrchol světa Mt. Everest, přiznává, že při životě ho v horách drží strach. „Pud sebezáchovy chrání před učiněním nevratného kroku, který může končit smrtí, v lepším případě těžkým zraněním. Proto vnímám strach v horách velmi pozitivně,“ říká právník a inženýr ekonomie, „Přesto si člověk nepřipouští, že by se z hor nevrátil. Stejně tak jsem si před Dhaulágirí nepřipouštěl, že přijdu o prsty. Ale jejich amputaci beru stejně pozitivně jako strach. Himálaje mi daly výstrahu na celý život. Stačí si sundat ponožky.“

Smrt k osmitisícovkám patří

Na počátku mise byl pobyt v hospodě a přerušované sledování televize. „Měl jsem dobrou náladu. Najednou z oparu alkoholu a cigaretového dýmu vystoupila z obrazovky nějaká hora se strašně výraznou hranou. Ani jsem věděl, o jako horu se jedná, ale hned jsem si řekl, jak krásné by bylo sjet ji na lyžích,“ vzpomíná David Fojtík na rok 2003.

Nejdřív si zjistil jméno vrcholu. Pak vyrazil na vysokohorský trek a prohlédl si Dhaulágirí zblízka. Stejně jako v moravské hospodě ho i v Himálaji uchvátila sjezdovka, kterou horolezci znají jako Messnerovu stezku. „Rázem jsem měl před sebou těžký cíl, kterým mělo smysl se zabývat. Dhaulágirí mi prostřednictvím kombinace výstupu a prvosjezdu nabízela něco, co se předtím ještě nikomu nepovedlo.“

Dhaulágirí prostřednictvím kombinace výstupu a prvosjezdu nabízela něco, co se předtím ještě nikomu nepovedlo.
Dhaulágirí prostřednictvím kombinace výstupu a prvosjezdu nabízela něco, co se předtím ještě nikomu nepovedlo.
Tsewang Lama CC BY-SA 4.0

Expedici zahájil David se dvěma Pavlami, manželkou a horolezkyní Pilchovou na začátku dubna Annapurna trekem. Po něm následoval přesun do základního tábora pod Dhaulágirí. Tam je zastihla zvěst o smrti Poláka Piotra Morawského, který zahynul po pádu do trhliny.

V pondělí 27. dubna přišla konečně dobrá zpráva o počasí. Prvního května, tedy v den dobytí vrcholu, měl vát na vrcholu slabý vítr. Před českými horolezci se rýsovala perspektiva stát se prvními pokořiteli vrcholu v roce 2009. Zatímco Pavla Pilchova se na cestě mezi třetím a druhým táborem rozhodla pro návrat do základního tábora, David Fojtík vyrazil v noci 30. dubna na vrchol. „O všem rozhoduje vrcholový den. Vstanete do tmy a jdete terénem. Přitom se snažíte zapamatovat si nějaké body, protože víte, že za nějakou dobu se vracíte stejnou cestou zpátky.“

Těsně pod vrcholem se začalo lámat počasí. „Kdybychom se v té chvíli rozhodli pro návrat, nikdo by nám nemohl nic vytknout. Bylo by to rozhodnutí na základě zdravého rozumu. Kromě zmiňovaného velezkušeného šerpy šel s námi Turek, který měl za sebou šest osmitisícovek. Sám bych se asi obrátil a šel zpátky. Kolektiv ale rozhodl, že na to máme.“

Na vrchol vylezl David Fojtík prvního května. Ještě předtím přišel o íránského kamaráda Mehdiho, se kterým sdílel stan. „Šel přede mnou. Asi přecenil síly. Škobrtl, udělal čtyři kotouly. Viděl jsem difuzní postavu, která se zvedla. Najednou byl pryč. Nebyl čas to řešit. Smrt k osmitisícovkám patří.“

Co zlezu, to sjedu!

Po výstupu na Dhaulágirí se David Fojtík „pozdravil“ a nechal vyfotit s mrtvým Korejcem, jehož tělo se nachází na vrcholu. Na rozdíl od Everestu se cítil v relativní pohodě, uvědomoval si ale, že těžší část úkolu je před ním.

David Fojtík má život rád. Každý výstup plánuje s tím, že se chce vrátit ke své manželce. Proto vsadil na taktiku: Co vylezu, to sjedu. „Chlapi, kteří zahynuli při sjezdu Hornbeinovým kuloárem, vylezli na Everest klasickou cestou. Dolů se spustili neznámou trasou, kterou viděli z vrtulníku a měli pečlivě nastudovanou na základě leteckých snímků. Jak se ukázalo, nestačilo to.“

Severovýchodní hrana Bílé hory, kterou si David Fojtík vybral ke svému sjezdu, patří mezi tři sjezdovky s největším převýšením na světě. „Sjezd ve výšce osmi tisíc metrů bez kyslíku znamená, že se po chvilce musíte zastavit a vydýchat. Na nějaké zrychlování nejsou síly. Sjezdovka je dlouhá něco kolem čtyř a půl kilometru. Jel jsem ji pět hodin. Výkon jsem rozdělil na dvě části, když jsem přespal v táboře číslo dvě.“

David Fojtík vsadil na taktiku: Co vylezu, to sjedu. Podařilo se!
David Fojtík vsadil na taktiku: Co vylezu, to sjedu. Podařilo se!
profimedia.cz

Hory naučí pokoře

Když rodák z Nového Jičína zvládl jako první obyvatel naší planety na Dhaulágirí kombinaci výstupu a prvosjezdu, měl se v základním táboře konečně dostavit stav euforie. Nestalo se. Přívaly nadšení brzdil předpokládaný neutěšený stav dolních končetin. Omrzliny totiž nebolí. „Necítil jsem prsty. Věděl jsem, že po návratu dolů to bude tak padesát na padesát. Pak jsem se podíval na pravou nohu, všude černá barva a puchýře. Přes ujišťování okolí, že mi prsty zůstanou, je to tak pět ku pětadevadesáti. Na druhou stranu se dostavil pocit vnitřního uspokojení, že jsem to zvládl. Byl jsem fyzicky i psychicky absolutně vyšťavený. A zároveň maximálně spokojený,“ vzpomíná David Fojtík. „Vrtulníkem jsem letěl s jedním Korejcem, který měl od lokte dolů obě ruce černé. Bylo jasné, že půjdou pryč. I když to může někomu znít morbidně, v té chvíli jsem si říkal, že jsem ve srovnání s ním nedopadl tak špatně. Bez pěti prstů na noze můžu jezdit na kole, psát na počítači. Bez rukou by to bylo těžší.“
Související témata: David Fojtík , dobrodruh , horolezec
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama