2. prosince 2021 22:10

Vězení chodí i po fotbalových šéfech

V pátek 26. listopadu byl Miroslav Pelta uznán Městským soudem v Praze vinným za manipulování dotací z roku 2017 a nepravomocně odsouzen k šesti letům vězení. Kromě toho musí zaplatit pokutu pěti milionů korun. Bývalý boss českého fotbalu a majitel prvoligového klubu Jablonec se proti rozsudku odvolal.

Na Miroslava Peltu je pochopitelně nutno pohlížet až do vynesení pravomocného rozsudku jako na nevinného, každopádně, jak ukazuje případ dnes už bývalého šéfa bavorského velkoklubu FC Bayern Mnichov Uliho Hoenesse (1952), co se problémů fotbalových šéfů se zákonem týče, není v tom sám.

Kariéra hvězdná, leč krátká

Už jako žák se Uli rozhodl, že z něj bude hvězda, v osmnácti letech se jeho vize naplnila a po přestupu do Bayernu nastupoval vedle ikon Franze Beckenbauera či Gerda Müllera. V roce 1972 byl členem národního týmu, který vybojoval titul mistra Evropy. O dva roky později se stal běhavý záložník dokonce mistrem světa. V letech 1974 až 1976 vyhrál s Bayernem Mnichov Pohár mistrů evropských zemí, předchůdce dnešní Ligy mistrů. Během čtyř let zaznamenal Uli Hoeness na sportovním poli pouze dva výraznější neúspěchy. Ve finále ME 1976 v Bělehradě proti Československu netrefil v poslední sérii penaltového rozstřelu branku, na řadu přišel slavný vršovický dloubák Antonína Panenky. Ve vítězném finále Ligy mistrů 1975 proti Leeds United si pak poranil koleno, což se rovnalo začátku konce kariéry.

Žádné tituly na úvěr

V roce 1979 Uli Hoeness v důsledku chronických obtíží s pravým kolenem ukončil dráhu profesionálního fotbalisty. Prakticky vzápětí usedl v necelých třiceti letech do křesla generálního manažera Bayernu Mnichov. Svůj první pracovní den v nové funkci popsal tak, že si vzal oblek, kravatu a posadil se k psacímu stolu. Po třech hodinách pak zjistil, že musí vyřešit dluh v hodnotě sedmi milionů marek.

Nejmladší týmový šéf v historii Bundesligy se pustil do práce, když se od samého začátku držel zásady nepodřizovat sportovnímu úspěchu ekonomickou kondici klubu. Kromě toho vsadil na klubismus, ve vedení Bayernu sedí dodnes legendy Franz Beckenbauer a Karl-Heinz Rummenigge. A mimo jiné čelil i životním výzvám, když v roce 1982 přežil jako jediný pasažér nehodu čtyřmístného letadla Piper PA-34, jehož posádka měla dopravit osazenstvo stroje z Mnichova do Hannoveru na zápas Německo–Portugalsko.

Nic než Bayern

Nový šéf začal systematicky budovat kolem Karla-Heinze Rummeniggeho a Paula Breitnera nový tým. Defenzivu vyztužil Klaus Augenthaler, do klubu začali postupem času přicházet hráči, kteří se po čase podíleli na vítězství v Lize mistrů 2001, jako Kahn, Scholl, Fink, Effenberg, Lizarazu, Salihamidžić. Kromě toho se staral s patřičnou péčí o ekonomické fungování klubu, přičemž ne vždy si v tomto ohledu počínal v rukavičkách. Z pozice zastánce vlastního prodeje marketingových práv uzavřel Uli Hoeness v roce 1999 tajnou dohodu s Kirch Media, v majetku společnosti byly v té době televize SAT 1 a Premiere disponující monopolními právy na vysílání Bundesligy. Smlouva garantovala Bayernu během tří let patnáct milionů eur, od roku 2003 se měly příjmy navýšit na 20 milionů. Mediální skupina Kirch sice v roce 2002 zkrachovala, na účtech Bayernu však zůstaly dvě desítky milionů eur. Ostatní kluby sice proti jeho praktikám protestovaly, jenže Uli Hoeness reagoval ve smyslu, že jeho prací je dělat v první a poslední řadě to, co je dobré pro Bayern. V sezoně 2005/2006 uvedl klub do provozu moderní Allianz Arenu za 340 milionů eur. To vše bez nezbytnosti se zadlužit.

Padá klec

Podle magazínu Der Spiegel se začal dramatický příběh Uliho Hoenesse psát v roce 2000, tedy v dobách akciové horečky. Důležitou roli v něm sehrál boss spřáteleného Adidasu Robert Louis-Dreyfus, který měl ručit jisté švýcarské bance za 15 milionů eur, které peněžní ústav Ulimu půjčil. Prezident Bayernu si zřídil v zemi helvetského kříže dva účty a začal se vedle fotbalu věnovat burze. První pokusy skončily drtivou ztrátou, pak se ovšem začalo dařit.

Na začátku ledna 2013 se Hoenessovi ozvali z jeho švýcarské banky. Nějaký novinář z redakce časopisu Stern totiž kladl v souvislosti s německými sportovci příliš zasvěcené otázky. Hoeness se obrátil na svého dlouholetého daňového poradce Güntera Archeho. Měl být ubezpečen, že je všechno v pořádku. Přesto nelenil, finančnímu úřadu zaplatil deset milionů eur a poskytl veškeré informace o svých účtech. A byl zároveň přesvědčen o tom, že jeho případ půjde urovnat pomocí plánované smlouvy mezi Německem a Švýcarskem. Dokument, který se těšil podpoře kancléřky Merkel, měl garantovat všem daňovým hříšníkům, že po oznámení svého prohřešku a zpětném doplacení daní vyváznou bez trestního postihu. Sociální demokraté ve spojení se Zelenými však vcelku rozumnou dohodu v rámci loňské předvolební hysterie shodili ze stolu. Stejně jako navrhovanou anonymitu dobrovolně se přiznavších.

V únoru 2013 zahájilo státní zastupitelství v Mnichově vyšetřování Uliho Hoenesse za daňové úniky. Na jaře se objevili v jeho rezidenci v bavorských Alpách policisté s příkazem k zatčení. Po zaplacení kauce pěti milionů eur zůstal na svobodě.

Zločin a trest

Vzhledem k tomu, že kauza propukla v předvolebním čase, se od prezidenta klubu distancovaly do té doby spřátelené politické veličiny v čele s kancléřkou a fanynkou Bayernu Angelou Merkel. Uli Hoeness reagoval ve smyslu, že se vědomě nedopustil ničeho zlého. Prostě si jen nechal špatně poradit. A když pak zjistil, jaká je realita, sám na svůj prohřešek upozornil. Prokuratura však přišla s obžalobou ohledně daňového úniku v hodnotě 3,2 milionu eur a v Německu platil od roku 2008 zákon, podle kterého v případě překročení částky milion eur nelze počítat s podmíněným trestem. Navíc vyšlo najevo, že Uli Hoeness navýšil svůj daňový hřích z původních 3,3 milionu eur na 18,5 milionu eur. Tím tanec velkých peněz nekončil, neboť vyšetřovatelé nakonec dospěli k částce 28,2 milionu. Kauza tak přestala být s konečnou platností brána jako případ gentlemanské nerozvážnosti a 13. března 2014 byl Uli Hoeness odsouzen ke třem a půl letům vězení. Vzhledem k tomu, že horní hranice sazby dosahovala v jeho případě deseti let, se jednalo o vcelku přijatelný rozsudek. Den po vyřčení verdiktu tak v té době už bývalý prezident klubu prohlásil, že po poradě s rodinou se nehodlá odvolat a nastoupí trest.

K propuštění na podmínku došlo po jedenadvaceti měsících. Na podzim 2016 byl znovu zvolen prezidentem Bayernu a stal se předsedou dozorčí rady. Do důchodu odešel v červenci 2019 jako manažer, během jehož éry vyhrál mnichovský velkoklub dvakrát Ligu mistrů a získal 23 z celkového počtu 29 titulů šampionů Německa.