26. srpna 2020 19:40

Smrt nechodí po horách, ale po šampionech F1

Rubrika Dobrodruzi popisující životní příběh trojnásobného mistra světa formule 1 Ayrtona Senny, kterému se stal v roce 1994 osudný závod v Imole, mě postavila před jednoduchý matematický úkol. Po jeho splnění jsem dospěl k zjištění, že v letech 1950 až 2019 se z titulu mistra světa v závodech formule 1 těšilo 33 jezdců. Pěti světovým šampionům se stal jejich sport osudným, což se rovná téměř patnáctiprocentní úmrtnosti.

  1. Alberto Ascari Itálie, 1918–1955, Monza Dvojnásobný mistr světa ze sezon 1952–1953, pokaždé zvítězil na ferrari, vstoupil do ročníku 1955 na monopostu Lancia. Poprvé sáhla dáma s kosou na Ascariho na konci května na Velké ceně Monaka. Po odstoupení Juana Manuela Fangia, Jeana Behryho a Stirlinga Mosse se italský pilot dostal do vedení, pak však přišel výjezd z přítmí tunelu do světla a smyk. Následoval kousek hodný kaskadéra, kdy se jeho vůz převrátil, přeletěl bariéru pytlů s pískem a skončil spolu s jezdcem v moři. Alberto Ascari se z auta dostal ještě před příjezdem záchranářů, kteří konstatovali zlomeninu nosní přepážky a oděrky. Přes varování lékařů se objevil už po čtyřech dnech v Monze na tréninku závodu Supercortemaggiore. Osudným se světovému šampionovi stala třetí zatáčka Vialone nesoucí od té doby jeho jméno. Dodnes nejsou zřejmé důvody Ascariho smrti. Podle Enza Ferrariho měl přes trať přeběhnout jeden z dělníků, kterému se snažil pilot vyhnout. Příběh měl pak viník nehody prozradit faráři až na smrtelné posteli.
  2. Jim Clark Skotsko, 1936–1968, Hockenheim Nemálo expertů považuje dvojnásobného mistra světa ze sezon 1963 a 1965 (pokaždé Lotus Climax) za nejlepšího jezdce F1 všech dob. Přitom jeho závodní kariéra nezačala zrovna nejlépe. V roce 1961 se totiž po vzájemné kolizi s ním zabil Wolfgang von Trips, jeho neovladatelný monopost pak vlétl do diváků, což se rovnalo dalším patnácti obětem a vyšetřování Clarka italskou prokuraturou. Do osudného roku 1968 vstoupil Jim Clark s lotusem osazeným osmiválcem Ford Cosworth v pozici největšího favorita, což potvrdil vítězstvím na Grand Prix JAR v Kyalami. V následující pauze vyslal šéf Lotusu Colin Chapman skotského svěřence závodit do Německa na podnik evropského šampionátu formule 2. V dešti Clarkův stroj náhle v pátém kole vybočil z nikdy nezjištěných důvodů na rovince a roztříštil se o stromy. Vzhledem k absenci svodidel neměl „bezchybný Skot“ sebemenší šanci na přežití.
  3. Jochen Rindt Rakousko, 1942–1970, Monza Jediný mistr světa in memoriam prokázal před začátkem sezony 1970 bohužel mimořádný věštecký talent. Na adresu svého vozu Lotus 72 tehdy prohlásil, že se v něm buď zabije, nebo stane mistrem světa. Paradoxně došlo na obojí. Na superrychlém autě, které zároveň postrádalo patřičné bezpečnostní prvky, ovládl vítěz z Le Mans pět z osmi závodů. Do Monzy si jel pro titul, manželce Nině a dceři předtím slíbil, že po jeho zisku se závoděním končí. Při tréninku však ztratil nad svým monopostem kontrolu, narazil do svodidel a při chaotickém převozu do nemocnice zemřel.
  4. Graham Hill Anglie, 1929–1975, Elstrée Dvojnásobný mistr světa z let 1962 (BRM) a 1968 (Lotus – Ford), dosud jediný držitel prestižní Trojkoruny pro vítěze Grand Prix Monaka (1963), 500 mil Indianapolis (1966) a 24 hodin Le Mans (1972). Slavnou čtyřiadvacítku navíc vyhrál po těžké nehodě v americkém Watkins Glen, po které měl podle lékařských prognóz skončit na invalidním vozíku. Po ukončení kariéry šéfoval vlastní tým Embassy Racing. Na okruhu ve francouzském Le Castellet si jeho členové házeli mincí, který z nich se bude vracet s bossem letadlem, které Graham Hill sám pilotoval. Pár stovek metrů od domovského letiště Elstrée u Londýna se stroj Piper Aztec zřítil nekontrolovaně k zemi, nehodu nikdo nepřežil. V roce 1996 se stal jeho syn Damon Hill mistrem světa F1.

(Příběh Ayrtona Senny je součástí zářijového čísla Playboye)