návrat zpět
Co hledáte?
Smazat

reklama

reklama

Autor: Karel Beneš
Sport

Rosťa Osička: „Nežiju v inkubátoru“

Vydáno: 04.11.2020
Po boxu, obrazech a tanci se troufám si říci legendární český boxer rozhodl s pomocí publicistky Marie Formáčkové napsat knihu s názvem: Rosťa Osička: Čas… nejen o boxu. Na hodnocení boxera-literáta je vzhledem k faktu, že se jedná o novinku, čas. Osičky ovšem není nikdy dost, proto pro osvěžení paměti zkrácená verze rozhovoru, který bojovník se životem poskytl před časem tištěné verzi Playboye.

Playboy: Jak se stane z boxera malíř?
Rosťa:
Otázka by asi měla spíš znít, jak se stane z malíře boxer. Na lidovou školu umění, kde mě učili malovat, jsem začal chodit dávno předtím, než jsem odboxoval první zápas. Pravda, jako snad každý kluk jsem se rval, ale s boxem to v té době nemělo nic moc společného. Ostatně dráha malíře a boxera mi byla předurčena. Vždycky jsem měl totiž na vysvědčení jedničky z tělocviku a výtvarné výchovy. Ostatní známky nebyly ani zdaleka tak oslnivé.

Playboy: Zůstal ti v paměti spíš první obraz, nebo zápas v ringu?
Rosťa:
Tak na obraz si pamatuji velmi dobře. Jednalo se o rybník u nás na vesnici, na jeho hladině plavaly divoké kachny. Zdálo se mi to málo, tak jsem k tomu ještě přidal labuť. Zátiší s rákosem bylo reálné. Na první zápas taky nikdy nezapomenu. Boxoval jsem v Ostravě a dostal strašně do huby. Mým soupeřem byl dvojnásobný mistr republiky, horník Pišta Lombar. Tehdy mě trénoval Vojta Sasínek. Bývalý politický vězeň, v 50. letech odsouzený k trestu smrti, potom seděl dlouhá léta v Leopoldově. Byl jsem jeho oblíbencem, když viděl, jak mě Pišta zmlátil, utekl do šatny a plakal.

Legendární český boxer se rozhodl s pomocí publicistky Marie Formáčkové napsat knihu s názvem: Rosťa Osička: Čas… nejen o boxu.
Autor: Logos Legendární český boxer se rozhodl s pomocí publicistky Marie Formáčkové napsat knihu s názvem: Rosťa Osička: Čas… nejen o boxu.

Playboy: V ringu jsi byl fighter, který uměl rozdat a přijmout...
Rosťa:
Nikdy jsem se nepovažoval za klasického bijce, který vlítne do ringu s tím, že musí soupeře zasypat ranami a co nejdřív utlouct. Vždycky jsem bral box jako sport, ve kterém se můžu uplatnit především díky technice a předvídatelnosti. Jasně, přišly zápasy, ve kterých jsem do toho musel jít hlava nehlava. Tento druh boje se většině fanoušků líbí nejvíc, řada z nich mě proto považuje za ranaře.

Playboy: Je možné vrozenou sveřepost a bojovné srdce, tedy pro boxera nezbytné atributy, uplatnit i ve výtvarném umění?
Rosťa:
V mém případě je průvodním jevem tvůrčí krize, kdy se mi přes veškeré vynaložené úsilí nedaří, permanentní naštvanost. Taky nespím. Máš pravdu v tom, i když je box hodně technický sport, ve kterém rozhoduje technika koordinace a schopnost volby správného řešení, lze některé krizové okamžiky urvat silou. V takové situaci boxer ztrácí přehled, jde do rizika a může si naběhnout na úder, po kterém se těžko zvedá, ale nedá se nic dělat. Co se malování týče, musím si nejdřív v hlavě srovnat, co chci vůbec malovat. Do práce se pouštím až tehdy, když jsem vnitřně přesvědčený o tom, že mám všechno promyšlené.

„Box je hodně technický sport, ale některé krizové okamžiky lze urvat silou. Co se malování týče, musím si nejdřív v hlavě srovnat, co chci vůbec malovat.“
Autor: Karel Beneš „Box je hodně technický sport, ale některé krizové okamžiky lze urvat silou. Co se malování týče, musím si nejdřív v hlavě srovnat, co chci vůbec malovat.“

Playboy: O malířích se traduje, že patří mezi bohémy. Ty jsi ovšem znám svým takřka asketickým životem.
Rosťa:
Asi je to dáno tím, že bohémskou fázi svého života mám už za sebou. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil ve Valticích, mám kladný vztah k vínu. Už delší dobu ovšem přistupuji k tomuto nápoji s patřičnou střídmostí. I v časech aktivní boxerské kariéry jsem měl mezi malíři hodně kamarádů, žil jsem jejich životem. Jednalo se o hvězdy svého oboru, ke kterým jsem choval bezmezný obdiv a respekt. A platí to dodnes.

Playboy: Lze snáze vyjádřit svůj názor prostřednictvím pěstí, nebo plátna?
Rosťa:
Jednoznačně obrazem. Problém boxu spočívá v tom, že málo lidí rozumí jeho podstatě, žijí v představě, že nejdůležitější je krev. Málokdo ocení, když vyhraješ díky chytrosti, vynalézavosti, schopnosti předvídat. Nic proti boxerským fanouškům, ale obrazům lidi rozumějí víc, dokážou pochopit, proč se člověk věnuje v jistých fázích svého života konkrétním tématům. Hodně lidí mi říká, že z některých mých obrazů je znát, že jejich prostřednictvím ventiluji vlastní nespokojenost. Mají pravdu. Někdy musí člověk řešit hodně složité životní situace.

„Nic proti boxerským fanouškům, ale obrazům lidi rozumějí víc...“
Autor: archiv Rosti Osičky „Nic proti boxerským fanouškům, ale obrazům lidi rozumějí víc...“

Playboy: Plnohodnotně ses začal věnovat malování až po ukončení aktivní boxerské kariéry?
Rosťa:
Maloval jsem už v době, kdy jsem byl v Dukle Olomouc. Ke konci mého boxování to nabíralo na intenzitě, poprvé jsem vystavoval před patnácti lety. Věděl jsem, že budu dělat trenéra, ale vedle toho mi bylo jasné, že se chci realizovat i jinak. Začal jsem proto chodit na malířské semináře, čerpat různá moudra od řady mistrů svého oboru. Postupně jsem nasával uměleckou atmosféru a začal tvořit.

Playboy: Umělecká činnost bude asi svobodnější... Malíř nemusí řešit taktiku.
Rosťa:
Přesně tak, umění není spoutáno prostorem vymezeným šestnácti provazy a čtyřmi rohy, jako je tomu v ringu. Kromě toho mi hodně lidí z malířské branže řeklo, že má výhoda spočívá paradoxně v tom, že nemám žádné umělecké školy. Tím pádem nejsem ničím svázán. Maluji to, co mě baví, občas slýchávám, že moje věci mají sílu. Nemá cenu zastírat, že mě podobné názory těší.

„Umění není spoutáno prostorem vymezeným šestnácti provazy a čtyřmi rohy, jako je tomu v ringu.“
Autor: Mária Rušinová / CNC / Profimedia „Umění není spoutáno prostorem vymezeným šestnácti provazy a čtyřmi rohy, jako je tomu v ringu.“

Playboy: Byl jsem svědkem toho, jak od tebe jistý podnikatel koupil obrazy v hodnotě přesahující 100 tisíc korun. Pak jsem se dočetl, že jsi celou částku věnoval na charitu. Nevíš, co s penězi?
Rosťa:
Až tak moc jich nemám. Je ale pravda, že přispívám na dětskou onkologii a léčbu cystické fibrózy. Zastávám názor, že člověk je na světě proto, aby byl v mezích svých možností něčím užitečný. Dospěl jsem do životního stadia, kdy mám všechno, co potřebuji k životu. K tomu jsem zdravý, stále mám dost energie, takže mi nic nebrání v tom, abych se snažil pomáhat jiným. Ne všichni mají štěstí jako já, že můžou dělat to, co je baví.

Playboy: Život se nemazlil s tebou, ty ses nemazlil se životem. Jak se to promítá do tvé tvorby?
Rosťa:
Některé moje obrazy můžou být pro lidi docela depresivní. Postupem času jsem zjistil, že mi vyhovuje samota, poskytuje mi totiž možnost srovnat si myšlenky. Stávám se solitérem. Když si vzpomenu, s čím jsem šel před patnácti lety na první výstavu, chytám se za hlavu a musím se tomu smát.

„V případě malování slastný pocit z vítězství nenaruší následná fyzická bolest, která se po zápase postupně rozlézá celým tělem.“
Autor: profimedia.cz „V případě malování slastný pocit z vítězství nenaruší následná fyzická bolest, která se po zápase postupně rozlézá celým tělem.“

Playboy: Po každé výhře v boxu se dostaví pocit euforie. Je to srovnatelné s tím, když člověk dokončí obraz?
Rosťa:
Stoprocentně ano. Jsem nadšený, po těle se rozlije nepopsatelně hezký pocit. Tento stav trvá déle, než je tomu v boxu. Kromě toho vím, že v případě malování slastný pocit z vítězství nenaruší následná fyzická bolest, která se po zápase postupně rozlézá celým tělem. Raději se proto dívám na vlastní obrazy než na poháry nebo medaile. Ještě jedna věc, v ringu jsem často narazil na slabšího soupeře. Taková vítězství mě s postupem času přestávala bavit. V malování si proto vybírám témata, která pro mě představují nějakou konkrétní výzvu. Takže, není lehkých obrazů. Na druhou stranu nechci, aby to vyznělo tak, že box je jednoduchý. Vůbec ne. Stačí se podívat na velké hvězdy těžké váhy. George Foreman je pastor, Lennox Lewis hraje na klavír, Kličkové mají doktoráty.

Playboy: V boxu se někdy stává, že i když jsi přesvědčen o své výhře, rozhodčí rozhodnou jinak.
Rosťa:
Čas od času se stane, že nakreslím obraz, o kterém jsem přesvědčený, že se povedl. Reakce okolí je ale jiná. Nikdy jsem se tím ale nenechal zviklat, každý má právo na svůj názor. V životě jsem toho zažil docela dost na to, abych se nechal rozhodit. Určitě to ale neznamená, že nejsem schopen sebereflexe. Několikrát se mi stalo, že jsem na doporučení odborníka s obrazem skončil, aniž bych cizeloval některé detaily. Nechal jsem se přesvědčit, že obraz není fotografie.

Související témata: Rosťa Osička , box , Výtvarné umění , obraz , literatura , kniha , interview , rozhovor