Půvabná mlátička z Děčína očekává hodně dobrý rok

Playboy: Slovní spojení mlátička z Děčína ve mně evokuje boxera, který do toho jde hlava nehlava s tím, že hodně rozdá a hodně dostane. Publikum tyto bijce obdivuje, ale nemají moc dlouhou kariéru, roky v ringu jsou na nich vidět, což se mi nezdá být zrovna váš případ. Lucie: Taky občas dostanu ránu, ale většinou víc rozdávám. Naštěstí ještě držím pohromadě a nebojím se podívat do zrcadla. Věřím, že to vydrží i do budoucna. Je dobře, že u holek nejsou rány tak devastující, jako je tomu u chlapů, není tolik knokautů, zvlášť v nižších vahách.

Playboy: Je vám bližší vyčkávací styl Floyda Mayweathera postavený na čtení soupeře, nebo agresivní box aktuálně největší hvězdy profi ringu Canela Álvareze? Lucie: Maywethearovy kontry jsou dokonalé, ostatně díky jim ještě v profi ringu ani jednou neprohrál, ale mám blíž ke stylu Canela Álvareze. Nepouštím se za každou cenu do nekontrolovaných přestřelek, ale mám ráda zápasy pod kontrolou, takže jdu do toho, nečekám a vycházím z toho, že na váhu 57 kilo mám asi největší ránu. Nejlepší pocit mám ze zápasů, ve kterých určuji tempo, kombinuji box na distanc se souboji zblízka, snažím se vyhodnotit, co je pro mě výhodnější. Můj box je postavený na maximální snaze vnutit soupeřce vlastní taktiku.

Playboy: Tři roky jste neboxovala, co jste v té době dělala? Lucie: Trénovala, trénovala a trénovala. Pandemie boxu nepřála, takže jsem měla dohodnutý zápas, na který jsem trénovala, aby mi ho pak těsně před jeho konáním zrušili. Víceméně jsem byla v nekonečném tréninkovém procesu…

Playboy: Říkal jsem si, jestli jste nevsadila na strategii Floyda Mayweathera. Vždycky oznámí konec kariéry, ale když někdo přijde s nabídkou zápasu minimálně za padesát milionů dolarů a víc, nechá se přesvědčit. Lucie: Přesně na takovou nabídku jsem čekala. Pořád nic (smích).

Playboy: Jaké to je podstupovat tréninkovou dřinu s vědomím toho, že zápas bude s velkou pravděpodobností odvolán? Lucie: Pocit nic moc, ale nemůžete si to připustit. Jednu dobu jsem se bála, aby kvůli pandemii ženský profi box, který šel hodně nahoru, nezačal upadat. Někdy jsem si během tréninku říkala, jestli vůbec dostanu šanci vrátit se po takové době zpátky. Není totiž nic horšího než boxer, na kterého promotéři a manažeři zapomenou. Nicméně jsem zodpovědná vůči sobě i svému týmu po celý rok, snažím se držet plus minus pár kilo stejnou váhu, abych nemusela drasticky shazovat. Před zápasem dřina graduje, až si někdy kladu otázku, jestli to mám vůbec zapotřebí. Ale skončí zápas, dám si týden odpočinek a celý ten kolotoč mi začne najednou chybět.

Playboy: Covidová pauza přišla v okamžiku, kdy jste byla součástí nejužší evropské špičky, boxovala o titul mistryně Evropy, měla zápasové skóre 12:1. Co ztráta motivace? Lucie: To v mém případě nehrozí. Mám vlastní vizi, která se ještě nenaplnila, a prostě vím, že to jednou přijde. Jsem trpělivá, kdo si počká, ten se dočká. Je to náročné, přicházejí chvilky, kdy si říkám, že kdybych dělala něco jiného, byla bych možná šťastnější. Ale jak říkám, jsem přesvědčena, že jednou to přijde.

Playboy: Hlavně box je spojen s neskutečným pocitem radosti z rány, která sedne... Lucie: To jo, jedná se o pocit opravdu k nezaplacení... (smích)

Playboy: Restart kariéry se podařil, máte tři vyhrané zápasy. Jak dál? Lucie: V lednu jsem podepsala smlouvu s americkým promotérem a manažerem, takže očekávám hodně dobrý rok.