3. dubna 2019 17:12

Petr Vabroušek: „Maraton pod dvě hodiny není utopie“

Když skočil Bob Beamon v Mexiku 1968 do dálky 890 cm, jednalo se o skok do 21. století. Jakého pojmenování se pak dočká prolomení hranice dvou hodin v maratonu? A je to vůbec výkon, který je v lidských možnostech? Své o tom nepochybně ví Petr Vabroušek (1973), který má za sebou 192 (!) závodů Ironman, ve kterých slavil 43 vítězství, přičemž v 90 procentech startů skončil v elitní desítce. A letos v lednu zaběhl za sedm dnů na sedmi kontinentech sedm maratonů.

Playboy: Maraton pod dvě hodiny, je to utopie, nebo nepříliš vzdálená realita? Vabroušek: Pokud se podíváme na vývoj nejlepších maratonských časů v posledním desetiletí, tak se o utopii nejedná. Blížíme se dvouhodinové metě, organizátoři začnou asi brzo vypisovat tučné prémie. Každý pořadatel světových maratonů bude chtít být tím prvním.

Playboy: Absolutní rekord v závodech Ironman je 7:35:39 hodiny. Maraton pod dvě hodiny rovná se Ironman na hranici sedmi hodin? Vabroušek: Myslím, že nesrovnatelně reálnější je prolomení hranice dvou hodin při maratonu. K tomu aktuálně chybí sto sekund, což je míň než 1,5procentní zrychlení. V případě Ironmana se jedná o 36 minut, což je posun o 8,5 procenta Navíc odpor vzduchu na kole a zvlášť vody při plavání by při potřebné míře zrychlení v těchto disciplínách rostl nesrovnatelně víc než u prostého běhu. Ironman pod sedm hodin představuje hranici, kterou lidská síla se současnou technologií neprolomí.

Playboy: Pokud pomineme neuznaný výkon Eliuda Kipchogeho z okruhu Monza 2:00:25, zaběhl nejrychlejší maraton historie stejný borec loni v Berlíně – 2:01.39 hod. Odhaduji, že na dvou hodinách byl tak na 41,5 kilometru. Jak těžké je uběhnout každou hodinu asi 325 metrů navíc? Vabroušek: Jedná se téměř o rozdíl třídy. Těch 650 metrů navíc rovná se každý kilometr o 2,5 sekundy rychleji. Může se to podařit u několika kilometrů, ale maraton měří 42,195 metru. Na druhou stranu Kipchoge posunul při zmiňovaném běhu hranici o 1:18 minuty, k magické dvouhodinové hranici chybí sto sekund. Takže se nejedná zas o tak velkou sci-fi.

Playboy: Není neprolomení hranice dvou hodin dáno tím, že když zaběhneš maraton jako vítěz za dejme tomu 2:05:30 hodiny, bereš víc peněz, než kdybys byl druhý v čase 1:59:59? A historie si pamatuje pouze vítěze. Vabroušek: Odměny maratonců se na největších světových akcí, včetně Prahy, skládají jednak z prize money za umístění, ale také z bonusů za dosažený čas. Díky jejich kvalitě se mimo jiné také udělují celému podniku známky, roste jeho prestiž. Ale je pravda, že nikdo nebude chtít dělat dobrovolně zajíce soupeři, který ho pak nesprintuje a shrábne všechnu slávu. Proto pořadatelé platí vodiče, kterých se favorité drží do okamžiku, kdy tito muži na „černou“ práci drží dané tempo. V závěru je to už boj favoritů svázaný taktikou, což se logicky rovná zpomalení. Ke dvěma hodinám vede cesta přes optimální, naprosto vyrovnané tempo.

Playboy: Za překonání nejrychlejšího maratonského času je vždycky prémie. Logicky vzato finančně výhodnější než zaběhnout nepřekonatelný čas je ukrajovat po sekundách. Ruská tyčkařka Isinbajeva ke svým světovým rekordům také vždy přidávala pouhý centimetr… Vabroušek: Jelena to měla, podobně jako Sergej Bubka, nesrovnatelně snazší v tom, že svého času byla jako jediná schopna atakovat světový rekord prakticky v každém závodě. Mohla proto přidávat centimetr po centimetru a kasírovat prémie. Maratonská špička je mnohem širší, tím je to složitější. Nikde není napsáno, že kdyby Kipchoge překonal v Berlíně světový rekord o sekundu, byl by jeho držitelem déle než do dalšího velkého maratonu. A pořadatelé vypsali určitě větší prémie za čas pod 2:02 než pod 2:03 hodiny. A i kdyby byl suverénně nejlepším maratoncem na světě, systémem sekunda po sekundě by se pod dvě hodiny nikdy nedostal. Na rozdíl od tyčkařů totiž zvládnou atleti maximálně 2 až 4 maratony ročně. Odhaduji, že Kipchoge má díky svému výkonu v Berlíně šanci těšit se nemálo let nehynoucí slávě aktuálního světového rekordmana.

Playboy: Cyklisté, případně biatlonisté při běhu do cíle kolabují, nejsou schopni se pár minut zvednout, maratonci dobíhají s úsměvem na rtech, pak si vyklusávají. Zdá se, že sil mají dost. Vabroušek: U obou disciplín jde o kopcovitý profil, o nástup soupeřů, úroveň zatížení hodně kolísá. Naproti tomu maratonci běží naprosto vyrovnaným úsilím na úrovni těsně pod tři minuty na kilometr. Ti nejlepší jsou často v cíli ve stavu euforie schopni pobíhat pro ně v turistickém tempu šesti minut na kilometr, ale po chvilce už mají problémy s chůzí. A ti, u nichž nezafunguje „injekce“ z endorfinů, po vzoru cyklistů či biatlonistů kolabují. Podobné je to u Ironmana. Nejednou se mi stalo, že když jsem na velkém Ironmanovi doběhl do cíle v první desítce, nebylo s kým probrat výsledek závodu. Zbytek TOP 10 totiž ležel v medical stanu na kapačkách.

Playboy: Vztahy mezi nejužší světovou maratonskou špičkou asi nebudou zrovna nejlepší, je tedy dost nepravděpodobné, že by hvězdy běžely na jednoho vyvoleného jedince. Muselo by se proto jednat o neutrální a špičkově zaplacené vodiče. Asi by to neměl být takový problém, už pět lidí zaběhlo půlmaraton pod 59 minut… Vabroušek: To je sice pravda, ale na prolomení dvouhodinové hranice je nezbytné mít vodiče pokud možno až do cíle... Takže Kipchogeho bychom potřebovali mít ve dvou exemplářích. Některý ze špičkových půlmaratonců by odtáhl 13 kilometrů, druhý za ním schovaný by dal stejnou vzdálenost. První z Kipchogů by „větral na špici“ do 39 km, ten druhý by napálil poslední tři kilometry… Pak už by šance byla. Při pokusu v Monze se vodiči střídali tak, aby vydrželi co nejdéle, běželo jich v šípu hned šest a schovávali uvnitř formace tři vyvolené běžce. Před nimi jelo auto s vysokou časomírou na střeše. Odstartovali v okamžiku, kdy byla ideální teplota, vlhkost a bezvětří. Díky tomu všemu nakonec chybělo Kipchogemu k prolomení dvou hranic 26 vteřin. Tento způsob překonávání rekordů ale Mezinárodní maratonská asociace pochopitelně neuznává. Osobně si myslím, že výkon z Berlína v regulérních podmínkách má větší sportovní hodnotu než „vyumělkovaný“ z Monzy.

Playboy: Nějak mi to vychází, že prolomení maratonské hranice dvou hodin není v zájmu absolutní maratonské špičky. Pokud tato meta padne, nebude co zdolávat. Je to trochu jako v horolezectví, když se řekne Everest, všem se vybaví sir Hillary… Vabroušek: S tím nesouhlasím. Životnost špičkového maratonce schopného běhat časy 2:00 až 2:05 hodiny je pár let. Takže odkládat něco na později by mohlo dopadnout tak, že se nakonec bude radovat někdo jiný. Kdyby se to teď Kipchogemu nebo někomu jinému podařilo, bude mít nadosmrti vystaráno. A to, že by jeho následovníkům chyběla magická meta a patřičná motivace, by mu bylo asi úplně jedno.