Jiří Ježek: „Nevylučuji, že se objeví nějaká výzva.“

Playboy: Z tvé strany přišla reakce ve smyslu, že své umístění bereš s rezervou. Proč až nemístná skromnost? Ježek: Protože vnímám realitu sportu a dobře si uvědomuju, že být nejúspěšnějším Čechem v anketě mapující posledních dvacet let není úplně spravedlivé. Během dekády jsme dali světu vynikající sportovce v olympijských i neolympijských disciplínách. Být jediný zástupce naši země ve společnosti Phelpse, Bolta, Federera, Boonena, Messiho, Hamiltona a dalších superhvězd mi přijde zvláštní. I když nezastírám, že mi to udělalo obrovskou radost.

Playboy: Mě pro změnu překvapilo, že se do elitní stovky nejlepších sportovců 21. století vešli dva paralympijští šampioni, kromě tebe je její součástí celkem dvaačtyřicátý brazilský plavec Daniel Dias. Asi to něco vypovídá také o hlasujících expertech. Ježek: V roce 1992 pořádali v Barceloně jednu z opravdu prvních velkých paralympiád, od té doby chovají Španělé k našemu sportování mnohem víc respektu než jinde v Evropě. Líp jsou na tom v tomto ohledu snad jen Britové. O to víc mě překvapilo, že se do elitní stovky nedostal žádný španělský paralympionik, že dali přednost mně.

Playboy: Roman Kreuziger o tobě hovoří jako o někom, kdo si nehledě na nepřízeň osudu splnil sny. V jednom rozhovoru jsi mi ale řekl, že amputace pravé nohy byla tím nejlepším, co tě mohlo potkat. Jinak bys žil nudný život, chodil osm hodin denně do práce… Ježek: Tato prognóza se zdá být pravděpodobná, na druhou stranu jsem přišel o nohu v jedenácti letech, takže se nedá přesně odhadnout, jakým směrem by se ubíral můj život. Sport jsem miloval, chtěl jsem být špičkovým fotbalistou. Je ale pravda, že zas tak moc cílevědomý jsem nebyl. Až úraz mě postavil před nutnost bojovat, postavit se osudu čelem. Najednou jsem si musel všechno sám vybojovat. V devatenácti jsem se zamiloval do cyklistiky, takže jsem potom všechny zkušenosti využil. Chtěl jsem se dostat na absolutní vrchol a to se mi víc než podařilo. Nebylo to zadarmo, ale prožil jsem fantastickou kariéru.

Playboy: Ale hovořit o nehodě, kvůli které jsi přišel o nohu, jako o životním štěstí, je skoro za hranou... Ježek: Jo, je to trochu morbidní klišé. Zároveň je ale realita taková, že každá až drastická zkušenost tě někam posune. Samozřejmě bych ale měl raději obě nohy.

Playboy: Víš vůbec, pod čí auto jsi tenkrát vběhnul? Ježek: Vůbec ne, jako kluk jsem po tom nepátral. Cítil jsem spíš vinu, ten chudák řidič k tomu přišel jako slepý k houslím, muselo ho to trápit. Na druhou stranu, teď může být klidný.

Playboy: Třeba sledoval a sleduje tvou sportovní dráhu, takže ví, že jsi šestinásobný paralympijský vítěz, máš stejný počet titulů mistra světa. Ježek: Jako že by si říkal, že stál u zrodu hvězdy? No nevím…

Playboy: Získal jsi v letech 2000 až 2012 na čtyřech paralympiádách šest zlatých, navíc ve čtyřech různých disciplínách – 1 km, 4 km stíhačka, časovka, silniční závod. Jako první „amputovaný“ cyklista jsi jel časovku jako oficiální předjezdec na Tour de France a neskončil poslední. Ale co kdybych ti řekl, že za tvůj nejlepší výkon považuji MS Greenville 2014, kde jsi přežil děsivý pád. Ježek: Máš pravdu v tom, že přežití pádu se rovná mému nejlepšímu cyklistickému výkonu. I když to nebyla až tak moje zásluha. Měl jsem obrovské štěstí, skvělou práci odvedli doktoři. Kromě toho, i když normálně nevěřím na přenos energie, strašně mi tenkrát pomohla reakce lidí z celého světa. Manželka seděla v nemocnici a četla mi tisíce mailů od fanoušků, kamarádů, závodníků, soupeřů i úplně neznámých lidí. Dostal jsem se z toho zázračným způsobem, následky zranění mě sice omezují, ale až na časté bolesti mi nebrání v normálním životě.

Playboy: Rozdrcená žebra, rozpáraný hrudník, přelámaná paže. Kromě té nohy z dětství jsi navíc přišel o prsní sval a dvě žebra. Nakonec jsi jel na paralympiádu do Ria 2016 s tím, že nemáš ambice. Jirku Ježka, který jde na start čehokoli bez ambicí, jsem si do té doby nedovedl představit. Ježek: Byl jsem už dost zkušený, abych věděl, že následky zranění jsou natolik závažné, že mi nedovolí bojovat o přední umístění. Paralympijská cyklistika se totiž, troufám si říct, že také mojí zásluhou, strašně zvedla. Byl jsem rád, že jsem se nakonec na olympiádu nominoval, i když z předposledního místa světového žebříčku. Věděl jsem, že dobré umístění by se rovnalo zázraku.

Playboy: Který se v královském silničním závodě skoro stal… Ježek: Taky jsem tomu šel naproti. Chtěl jsem se vrcholnou cyklistikou rozloučit tak, jak jsem celou kariéru závodil. Tedy aktivně. Byl jsem skoro celý závod v bláznivém úniku, a když už to vypadalo, že by se nemožné stalo skutkem, dojeli nás před cílem. Skončil jsem uprostřed pelotonu, ale reakce všech soupeřů, manažerů, diváků byla skvělá. Všichni mi dávali najevo, jak moc si váží toho, že jsem se dokázal vrátit.

Playboy: Co jsi cítil v okamžiku, kdy vás peloton dojel? Ježek: Paradoxně se dostavil osvobozující pocit, říkal jsem si, že cyklistika je spravedlivá. Ale tři čtvrtiny závodu v úniku jsem si fakt užíval. Jel jsem s domácím favoritem, lidi nám strašně fandili, byl jsem v krásné euforii.

Playboy: Neřekl sis, že po přejetí autem a přežití smrtelného pádu nemá cenu pokoušet do třetice osud? Ježek: Nikdo neví, co se může stát příští sekundu. Bavíme se a ze střechy mi může spadnout na hlavu taška. Jasně, nemá cenu zbytečně riskovat, ale také se nesmíme nechat ovládat strachem. Je ale pravda, že když jsem se vrátil po úrazu na tři roky do top cyklistiky, byl jsem opatrnější. Nechodil jsem do vyhrocenějších situací, spurtů.

Playboy: Podle Romana Kreuzigera si Jiří Ježek splnil sny? Ježek: S posledním závodem najednou zmizely ty výsledkové a jakékoli jiné sportovní ambice. Snažím se hýbat, ale že bych se objevil na startu závodu, to ne. Chci si po pětadvaceti letech pobytu na totální fyzické i psychické hraně užívat života. Ale nevylučuji, že se časem objeví nějaká výzva.