Il Professore Clarence

Real dostal kopačky

V prvním týmu Ajaxu debutoval Clarence 28. října 1992 v utkání proti VVV Venlo. Bylo mu tehdy šestnáct let, sedm měsíců a osmadvacet dnů, což z něj činilo a činí nejmladšího debutanta v historii evropského velkoklubu. Ještě předtím patnáctiletý mladíček odmítl prostřednictvím rodičů Real Madrid. „I když to v té době vypadalo, že mám na to, živit se fotbalem, naši rozhodli, že důležitější je škola. Kromě toho mi v Ajaxu nic nechybělo.“

Co v mládí vyhraješ...

Jak se ukázalo, byl to prozíravý krok. V ročníku 1994/1995 se totiž Ajax Amsterodam probojoval do finále Champions League, soupeřem byl obhájce AC Milán. Vyrovnané utkání nakonec rozhodla trefa Patricka Kluiverta. Clarence nastoupil v základu a v devatenácti letech se stal vítězem nejprestižnější evropské soutěže. „Byla to fantazie. S partičkou kamarádů jsme prostě vyhráli Ligu mistrů. Byli jsme mladí, slavilo se dlouho. Po probuzení jsem se cítil nějak zvláštně. Říkal jsem si, jestli to nepřišlo moc brzo.“

Chybami se člověk učí

Po nepříliš povedeném angažmá v Sampdorii Janov se ozval opět Real Madrid. Tentokrát Nizozemec neodmítl. Další tři sezony tak fungovala záloha královského klubu ve složení Seedorf, Karembeu, Redondo, Roberto. V sezoně 1996/1997 vyhrál Real Madrid o dva body před Barcelonou domácí ligu. Následující rok hrál finále Ligy mistrů. Přestože většina odborníků pasovala do role favorita Juventus, po trefě srbského střelce Predraga Mijatoviće se radoval ze zisku trofeje Real. Na vítězství čekali fanoušci od roku 1966 a tomu odpovídala i euforie, která ovládla město. Kromě toho došlo na mezinárodním poli k prvnímu velkému střetu dvou bývalých hráčů mistrovského Ajaxu, za Juventus totiž hrál v té době Edgar Davids. „Tenkrát jsem měl větší štěstí, které přeje připraveným,“ tvrdil Clarence po utkání.

Milánská rošáda

Po třech letech v Realu přestoupil už dvojnásobný vítěz LM do Interu Milán, po dvou sezonách se stěhoval do AC Milán. V sezoně 2002/2003 pak došlo k málo vídané situaci, kdy se v semifinále LM spolu utkali dvakrát na domácím stadionu San Siro milánští rivalové.

Nakonec postoupili po výsledcích 1:1 a 0:0 rosso nerri, když rozhodla branka vstřelená na hřišti soupeře, protože AC Milán byl do prvního utkání vylosován jako host. Na Old Trafford se tak hrálo italské finále AC Milán – Juventus Turín. Stará dáma se ve svatostánku Manchesteru United ale musela obejít bez vykartovaného Pavla Nedvěda. Bezbrankový zápas nakonec došel do penaltového rozstřelu, ve kterém sice Clarence Seedorf svůj pokus neproměnil, přesto nakonec slavil třetí vítězství. „Celou dobu jsem věřil ve vítězství. Když Ševčenko proměnil rozhodující penaltu, vůbec mi nedošlo, že jsem vyhrál Ligu mistrů ve třech různých klubech. Když mě pak přepadli s touto otázkou novináři, těžko jsem hledal slova….“

I mistr Clarence se utne

O dva roky později byl v té době už nejúspěšnější hráč historie UEFA Champions League blízko dalšímu triumfu, ve finále tehdy stanul AC Milán proti FC Liverpool. Po poločase se zdálo být vymalováno, AC Milán vedl 3:0. Ve druhé půli však Liverpool, ve kterém doplnil Milana Baroše krajan Vladimír Šmicer, předvedl pohádkový obrat a srovnal skóre. Opět rozhodovala penaltová loterie, nakonec po výsledku 3:2 oslavovali fotbalisté z města Beatles. Clarence Seedorf tak prohrál první finále LM.

Sladká pomsta

V sezoně 2006/2007 se finále opakovalo. Tentokrát však Milánští, v jejichž základní sestavě nechyběl Marek Jankulovski, vyhráli dvěma brankami Felippa Inzaghiho 2:1, za poražené se trefil minutu před koncem Dirk Kuyt. Nizozemský fotbalista zažil při střídání v devadesáté minutě potlesk vestoje a mohl se těšit ze čtvrtého úspěšného finále.

Všechno je jednou poprvé

V průběhu Ligy mistrů 2006/2007 odehrál Clarence Seedorf v prosinci 2006 proti Celtiku Glasgow stý zápas, po sezoně byl zvolen nejlepším záložníkem soutěže. Když se v roce 2012 pořádala u příležitosti dvacátého výročí Ligy mistrů anketa o nejlepšího hráče historie soutěže, umístil se na sedmém místě. „Těžko říct, hrál jsem spoustu zápasů, z toho pět finále,“ odpověděl otec čtyř dětí, absolvent milánské univerzity Bocconi, přezdívaný Il Professore, na dotaz o největších okamžicích přebohaté kariéry. „Vždycky však nejvíc vzpomínám na první zápas, branku, vítězství, trofej. Něco musí být první, pak se od toho odvíjí příběh.“