Daniel Bína přivezl bramboru...

Ačkoli dlouhodobě upoután na vozík, splňuje Dan veškerá kritéria playboye, tedy muže schopného bojovat s ranami osudu. Jak sám říká, před jedenatřiceti lety se prostě něco stalo a on se k tomu nějak postavil. „Nemá cenu se hrabat v minulosti. A dumat nad tím, co by se mohlo stát, kdybych se tenkrát nepřerazil. Možná jsem mohl být spokojeným majitelem autoservisu, mít čtyři děti, k tomu dvě bývalé manželky. Taky jsem mohl být mistrem světa v jachtingu. Ale proč to řešit? Co se stalo, stalo se.“

Počáteční zametání

Dan se narodil v roce 1970 v Českých Budějovicích ve sportovně založené rodině. Jeho život ovlivnil prázdninový pobyt u babičky, kdy se ve dvanácti letech seznámil s lodí kategorie Pirát. Po prvním pokusu o plavbu bylo rozhodnuto o jeho dalším sportovním osudu. „Matka mi dala kontakt na jednu kamarádku, která dělala jachting. Přes ni jsem se dostal k Šárce Dostálové, přišel nábor dětí a stal jsem se členem jachtařského klubu Koh-i-Noor.“

Začátky byly hodně krušné, podstatně líp se Danovi dařilo v souběžně provozovaném karate. „Nedělal jsem jachting kvůli výsledkům, ale pro pocit z jízdy. Takže mi až tak moc nevadilo, že na vodě ‚zametám‘, což v našem žargonu znamená, že jsem jezdil poslední.“

Realisticky smýšlející technooptimista

V roce 1989 jel Dan na motorce Jawa 250 a řidič autobusu mu nedal přednost v jízdě. Bezmocného motocyklistu poslal navíc náraz pod další autobus. „Ještě po půl roce od nehody mi doktoři tvrdili, že do týdne umřu. Pět obratlů totálně na kaši. Mícha přerušená na třech místech. Levá ruka na odpis, nemusel jsem tak dumat nad tím, jestli budu chodit, nejdůležitější bylo, abych vůbec přežil.“

Po víc než dvouleté rehabilitaci se začal postupně vracet do běžného života. Nejdřív si dodělal maturitu. Pak provozoval s kamarádem menší obchod. Nakonec zvládl přijímací zkoušky na katedru jaderné fyziky. Do toho objevil stolní tenis. „Docela mi to šlo, hrál jsem pražskou ligu neregistrovaných zdravých hráčů. Úspěšnost se pohybovala kolem 40 procent, což vzhledem k okolnostem nebyl špatný výsledek.“

Pobyt na vodě odsunul v letech 1989 až 2003 na vedlejší kolej. Několikrát byl s kamarády na raftu, jako lodní pasažér se podíval do Norska. Někdy kolem roku 2001 se začal přece jen pídit po lodi, do toho však přišel rozchod s partnerkou, který mu sebral energii nezbytnou k realizaci záměru.

Šoková terapie

V okamžiku, kdy se nad jachtařskou kariérou Daniela Bína začala pomalu zavírat voda, se v České republice objevil Švéd Ola Norlin, jinak jachtař a konzultant Ikey. S přáteli v hospodě konstatovali, že by nemuselo být od věci přivézt několik malých kýlových lodí vhodných pro match race neboli vyřazovací závod. Do Česka se tak dostaly čtyři lodě 2.4 mR, které měly umožnit jejich majitelům si na vodě „zablbnout“. Zmiňovaným pánům se však zoufale nedostávalo volného času. A tak se rozhodli založit český paralympijský tým v jachtingu.

„Jednoho dne mi volala šéfredaktorka magazínu Yacht a patronka projektu Eva Skořepová,“ vzpomíná Dan. „Řekla mi jenom, že dorazily nějaké lodě a mohl bych se na ně přijet podívat. Tak jsem přijel. Najednou jsem se dozvěděl, že za deset minut je start. Bylo to hrozné. Nějak jsem se dostal do lodi a ptal se sám sebe, co po mně ti lidé vůbec chtějí. Jednalo se totiž o úplně jinou loď, než na jakou jsem byl zvyklý.“

Stačí chtít

Léčba šokem ovšem zafungovala. Ve svém prvním závodě po nehodě dojel Daniel Bína druhý. Věci se rozběhly rychlým tempem. Lodě dorazily s kompletním zabezpečením, dvojice Skořepová Novotná–Hájek zorganizovala tréninky na Lipně. Jak říká Dan s patřičnou vděčností, několik nadšenců všechno oddřelo, po závodnicích se nechtělo nic jiného než trénovat. Bohužel se však nevydařila kvalifikace na paralympiádu v Aténách 2004, stejně tak dopadl i pokus kvalifikovat se na stejnou akci do Pekingu 2008. O rok později však skončil třináctý na mistrovství světa hendikepovaných v Řecku, ve stejném roce se pak stal členem klasické české reprezentace. „Jezdím sice paralympijskou třídu, ale na lodi pro zdravé lidi. V roce 2015 jsem byl devatenáctý na MS hendikepovaných a sedmadvacátý na světovém šampionátu zdravých. Škoda že kategorie, ve které závodím se zdravými, není olympijská.“

Svou třídu považuje za ideální pro jachtaře, kteří preferují technický jachting postavený na hlavě. „V mém případě musím rukou a půl ovládat devatenáct špagátů, na manévrech jsem proto pomalejší. Mívám tak problémy při startu, zvlášť když je silnější vítr. Vzhledem k tomu, že nemůžu konkurovat v okamžité reakci, musím o věcech přemýšlet hodně dopředu. Na jachtingu je úžasné to, že když slouží mysl, na věku až tolik nezáleží. Přestože se olympijský jachting posouvá stále víc do fyzicky náročných disciplín, existují kategorie, ve kterých se dá hlavou dohnat i výrazný hendikep. Musí se ale chtít.“

Mám už něco za sebou

A protože Dan chtěl strašně moc, po třech neúspěšných kvalifikacích na paralympiády to napočtvrté vyšlo a kvalifikoval se na hry v Riu de Janeiro, na kterých obsadil, přes veškeré počáteční problémy včetně zlomeného stěžně, třinácté místo. Bohužel, kvůli chybě mezinárodní jachtařské federace jachting na paralympijských hrách letos v Tokiu chyběl, za necelé tři roky se však bude závodit v Paříži. „Paralympiáda byla hezký cíl. Člověk by měl pořád o něco bojovat. I když má mistrovství světa mnohdy větší úroveň, na paralympiádu slyší sponzoři. Určitě se ale nejedná o alfu či omegu mého bytí a žití. Na to už mám něco za sebou.“