7 důvodů, proč si pamatovat Diega Maradonu

1. Boží ruka

Ačkoli Maradona nastřílel v letech 1976 až 1993 v barvách argentinské reprezentace a klubů Argentina Juniors (1976–1981), CA Boca Juniors (1981–1982), FC Barcelona (1982–1984), SSC Neapol (1984–1991) FC Sevilla (1992–1993), CA Newell’s Old Boys (1993), CA Boca Juniors (1995–1997) celkem 345 branek, některé z kategorie až neskutečných, nejslavnější a hlavně nejdůležitější gól své kariéry dal rukou. Stalo se tak v roce 1986 na MS v Mexiku ve čtvrtfinále proti Anglii. Přestože byl geniální Argentinec za tento svůj počin pranýřován, dost dobře si nedovedu představit, že by se k porušení pravidel tehdy přiznal. Mistrovství světa se totiž hrálo čtyři roky a pár měsíců poté, co Anglie rozdrtila argentinskou armádu v bitvě o Falklandy a Maradona určitě netoužil po označení vlastizrádce.

2. Schopnost vítězit s průměrnými týmy

Přestože Pelé, Beckenbauer, Cruyff, Platini či van Basten měli na svém kontě především na klubové úrovni víc úspěchů než Maradona, každá z hvězd byla obklopena vynikajícími spoluhráči. Namátkou Didi, Rivelino, Gerd Müller, Seeler, Breitner, Neeskens, Krol, Tresor, Boniek, Zoff, Gullit... Maradona jak v případě národního týmu, tak v SSC Neapol dobýval vavříny jako vůdce bez něj víceméně průměrných celků. Nebo si snad někdo pamatuje Diegovy spoluhráče z MS 1986 (Mexiko) a 1990 (Itálie), ve kterých Argentina získala titul mistra světa a prošla do finále? Snad ještě víc než v roce 1986 se Maradonova velikost prokázala o čtyři roky později. Po mimořádně těžké sezoně, se znatelnou nadváhou a pohybem rychlého chodce dovedl svůj tým do boje o zlato. Argentina při své cestě do finále vyřadila největší favority Brazílii a především v Neapoli domácí Itálii, přičemž Maradona proměnil penaltu. Mimochodem, krajan Messi, ač obklopen mnohem silnější sestavou, si může nechat o titulu mistra světa pouze zdát. Totéž platí na klubové úrovni. Do té doby nevalná Neapol získala své dosud jediné dva tituly v sezonách 1986/1987 a 1989/1990, kdy fotbalové Evropě vládl AC Milán s hvězdami kalibru Baresiho, Maldiniho, Rijkaarda, Gullita, van Bastena. K tomu nutno přičíst vítězství v Poháru UEFA 1989/1990.

3. Neslavné sportovní konce (Barcelona, vyloučení 1982, doping)

Maradona měl dovést Argentinu k titulu mistra světa už v roce 1982 ve Španělsku. Nestalo se, obhájci titulu prohráli hned úvodní zápas s Belgií (0:1), v úvodním utkání čtvrtfinálové skupiny nestačili na Itálii (1:2). V rozhodujícím zápase s Brazílií prohrávali Argentinci 0:3 a Diego svou první účast na světovém šampionátu uzavřel kopem do břicha protihráče, za který dostal červenou kartu.

Slavně nedopadlo ani angažmá v FC Barcelona, přičemž katalánský velkoklub investoval do přestupu na svou dobu nevídaných 7,6 milionu dolarů. V první sezoně sice přišlo vítězství v Copa del Rey a španělského Superpoháru, pak to ale šlo s Maradonou ze svahu. Nejdřív přišla žloutenka a v září 1983 kriminální zákrok, kterým mu obránce Athletic Bilbao Goikoetxea zvaný Řezník z Bilbaa takřka „upálil“ kotník levé nohy. Navíc se tak stalo za stavu 4:0 pro Katalánce. Po komplikované operaci následovala tříměsíční rehabilitace a finále Copa del Rey se stejným soupeřem. Sto tisíc diváků v čele s králem Juanem Carlosem se stalo svědkem hromadné potyčky, během které trefil Maradona jednoho z protihráčů čelem, druhého pak loktem. Jednalo se o jeho poslední zápas v klubu, ve kterém přes veškeré peripetie nastřílel v 58 zápasech úctyhodných 38 branek. Barcelona netratila, neboť inkasovala 10,48 milionu dolarů. Média přestup do Neapole komentovala slovy, že nejchudší město v Itálii kupuje nejdražšího hráče světa.

Na světovém šampionátu v USA 1994 to nejdřív vypadalo na velkolepý comeback. V úvodním utkání proti Řecku dal Diego branku, v dalším proti Nigérii připravil oba góly Caniggiovi. Poté však neprošel dopingovou kontrolou, přítomnost efedrinu vysvětloval rozdílem v receptuře americké a argentinské verze energetického nápoje Rip Fuel. Jednalo se o poslední zápas v barvách národního celku. Argentina bez vůdce prohrála s Bulharskem a nezvládla čtvrtfinále proti Rumunsku.

4. Trenérské mizérie

Stejně jako řada velkých hráčů, například Beckenbaeur, Cruyff, Platini, Rijkaard, to i Maradona zkoušel jako trenér. Vybíral si však kluby nezvučných jmen, jeho výsledky byly, diplomaticky řečeno, rozpačité. O to víc udivilo v roce 2008 Maradonovo jmenování trenérem reprezentace. S Messim a spol. se Argentina probojovala na MS 2010 v JAR, ve skupině si postupně poradila s Nigérií, Jižní Koreou a Řeckem. Ve vyřazovacích bojích porazila Mexiko, pak však přišel debakl s Německem 0:4 a Maradonův konec. V červenci 2018 se stal předsedou běloruského klubu Dynamo Brest, se kterým dobyl český trenér Marcel Lička o rok později titul i pohár. Maradona u obou triumfů chyběl, Brest totiž opustil po dvou měsících, aniž o svém kroku kohokoli informoval.

5. Kokain

Na toto téma nemá cenu se sáhodlouze rozepisovat. Stačí doporučit povedený a objektivní dokument britského filmaře Asifa Kapadii s názvem Diego Maradona. Snímek premiérově uvedený mimo soutěž na filmovém festivalu v Cannes 2019 byl před časem odvysílán u příležitosti fotbalistových šedesátin na programu ČT 2 a opakován stejným programem den po Maradonově skonu. Obsahuje exkluzivní záběry a odpovídá na možný dotaz, čím to, že má Asif Kapadia, mimo jiné tvůrce dokumentu Senna, na svém kontě všechna možná ocenění, včetně Oscara.

6. Otec zatloukač

V čase manželství s Claudií Villafane (1984–2003), ze kterého vzešly dcery Dalma a bývalá manželka hvězdného útočníka Sergia Agüera, Giannina, si Diego Maradona pořídil v Neapoli milenku. Na tom by nebylo nic až tak moc neobvyklého, stačí si vzpomenout například na milostné eskapády bývalého kapitána Chelsea a anglické reprezentace Johna Terryho. Problém nastal v září 1986, kdy slečna Cristiana Sinagra přivedla na svět chlapce jménem Diego Armando Maradona Sinagra. Slavný otec se ovšem, i přes údajné výzvy papeže Františka, k potomkovi nehlásil, otec a syn se poprvé setkali v roce 2003 na golfovém turnaji ve Fiuggi. Legendární fotbalista uznal otcovství až v roce 2007.

7. Přátele mít, co umějí za to vzít

Nejdřív se Diego v městě hříchu, jak bývá Neapol nazývána, skamarádil s bossy zločinecké organizace Cammora z rodiny Giuliano. Později si vybral jako kondičního trenéra Bena Johnsona, kterému anabolika lezla i ušima a v roce 1993 byl za jejich opakované užívání doživotně diskvalifikován. Pak se Diego vrhl na politiku. Kubánského diktátora Fidela Castra považoval za svého druhého otce a jeho portrét si nechal vytetovat na lýtko. Jeho velké oblibě se těšil i venezuelský ultralevičák Hugo Chávez, jehož hospodářská politika dovedla ropnou velmoc na pokraj hospodářského krachu.