Život na útěku: všechno si za prachy nekoupíš

Jak se vyjádřil pro ČT24 jeden z doprovázejících kriminalistů, uprchlý zločinec, který byl mimo jiné odsouzen za únos a vraždu zlatníka z roku 1996, v USA víceméně striktně zachovával přísná pravidla konspirace, přesto spadla nejdřív americká a pak i česká klec. Další důkaz toho, že život na útěku není vůbec snadný.

Je těžké být nikdo

Podle důvěryhodného zdroje, který má za sebou příběh uprchlíka se šťastným koncem, je život s novou identitou pro občana z Česka, případně z jiné menší země, velmi komplikovaný. Vyžaduje totiž znalost cizího jazyka, prostředí, kulturních zvyků a zejména schopnost razantně změnit způsob života, přičemž nic z toho není na prodej. Budeme-li parafrázovat jeden z geniálních textů Michala Horáčka, pak rozum a schopnost přizpůsobit se nové identitě si za prachy nekoupíš. „Pokud má někdo v povaze, že musí být za každou cenu v centru pozornosti, nemusí se namáhat s budováním nové identity. Abychom si rozuměli, pod tímto pojmem nelze chápat doklady, se kterými se dá vycestovat a objevit se například v SAE, Karibiku nebo v Jižní Africe. To je to nejmenší, technická záležitost,“ tvrdí náš zdroj. „Znal jsem případ jednoho hocha z východních Čech, kterého vytáhl jistý pražský vlivný advokát na kauci z vazby. Mladík se dostal do Kostariky. Vzhledem k věku a finančním prostředkům jsme si říkali, že tam může zmizet, splynout s prostředím. Nakonec se vrátil s tím, že v českém vězení má nějakou pozici a doma je doma. Prostě nezvládl přerod v běžného občana, stát se podle jeho názoru nikým.“ Stejně tak tomu bylo s Radovanem Krejčířem, který si v současné době odpykává pětatřicetiletý trest v JAR. „Všude, kde na útěku byl, se choval jako v Česku. S tím rozdílem, že tady znal spoustu lidí, měl konexe v hodně vysokých kruzích. Proto vydělával takové peníze. V JAR na to neměl. Proto se dal na provozování zastaváren, nebyly mu cizí únosy, vraždy, mučení, obchody s drogami. Přitom měl prostředky na to, aby někde žil spokojeným životem a nebylo o něm slyšet. Ale to už by pak nebyl Krejčíř. Takový člověk ani po změně identity netouží. Ví, že sám sebe nezmění. Proto skončil tak, jak skončil.“

Být hluchý a němý

Největší počet českých uprchlíků před zákonem se skrývá v USA a v Jižní Americe. Jedním ze základních předpokladů úspěšného splynutí s davem je vedle alespoň silně pravděpodobného příběhu schopnost komunikace. Přitom jen málo uprchlíků hovoří na úrovni rodilých mluvčích a hrát celý život hluchoněmé musí být hodně těžké. Proto je podle některých názorů výhodnější vybudovat si novou identitu v zemi, ve které se sice člověk například anglicky domluví, nejedná se však o úřední jazyk. Potvrzuje to příběh k deseti letům odnětí svobody odsouzeného českého podvodníka, který byl po patnácti letech na útěku dopaden v Maďarsku.

Pak je ale ku prospěchu věci pohybovat se v bezpečné vzdálenosti od ambasád a konzulátů zemí, jejichž padělané doklady uprchlík vlastní. V případě autonehody nebo například hospitalizace je totiž vysoce pravděpodobné, že se informace dostane na velvyslanectví a pak už stačí průměrně bdělý úředník.

Nikdy není vyhráno

Jak ukazuje příklad Jaromíra Prokopa, ale také osmi českých uprchlíků před zákonem, kteří byli lapeni v roce 2012 v Dominikánské republice, zločinec na útěku nemá před odchodem z tohoto světa nikdy vyhráno. Výjimkou potvrzující pravidlo může být snad pouze osoba, na jejíž nové a neprůstřelné identitě má zájem někdo hodně vlivný. Ale to asi nebude případ osmačtyřicetiletého Stanislava Seidla, obchodníka se zbraněmi a výbušninami, podle www.eumostwanted.eu aktuálně nejvýš postaveného českého zločince na útěku.