24. března 2021 16:45

Za vším hledej člověka

V aktuálním čísle tištěné verze Playboye se sešli hned dva špioni – Mata Hari a George Blake. Přestože od jejich éry uplynulo mnoho desetiletí, ve špionáži stále platí, že za vším je nezbytné hledat člověka. Ostatně, jak pravil moudře po událostech z 11. září 2001 nejmenovaný občan USA, umíme sice přes družici přečíst espézetku každého auta na vzdálenost 200 kilometrů, bohužel však na nás neútočí espézetky, ale lidé.

Na jedné straně člověk, na straně druhé špionážní družice a satelity, analytická centra. Když se všechno sejde, je úspěch zaručen. Třeba tak, jako tomu bylo v případě odhalení a následné likvidace svého času světového zlosyna číslo jedna Usámy bin Ládina, na jehož odhalení a následné operaci se vedle pečlivě analyzovaných odposlechů a satelitních snímků podíleli do značné míry tajní spolupracovníci CIA působící v bezprostřední blízkosti pákistánského místa činu.

Špion (zloděj) století

A co takový Edward Joseph Snowden, bývalý systémový administrátor pracující pro americkou Národní bezpečnostní agenturu (NSA) a také zaměstnanec CIA? V roce 2013 mu zjednodušeně řečeno stačilo dát do počítače flešku, sejít se v Honkgongu s novinářem The Guardian Glennem Greenwaldem a na špionážní aféru nebývalých rozměrů bylo rázem zaděláno. „Všechno lze obrátit a zneužít,“ konstatuje bezpečnostní analytik Lukáš Visingr v rámci odpovědi na dotaz, zdali právě kauza Snowden není důkazem toho, že moderní technologie, s jejichž pomocí lze v počítačích skladovat prakticky nekonečné množství třaskavých dat, mohou být ke škodě věci. „Technologie ovlivňují zásadním způsobem špionáž, ale děje se tak oběma směry. Bez technologií by na jedné straně nemohlo dojít k tak masivnímu úniků informací, na druhé straně v minulosti neexistovaly vyspělé systémy šifrování nebo prostředky vybudování falešné identity.“ Přední domácí bezpečnostní analytik vidí v konkrétním případě Snowden větší problém v neumění předvídat a odhadovat. „To, že Snowden mohl sebrat tolik informací, utéct s nimi a přežít, představovalo katastrofální selhání, nedělám si ale iluze, že zemře v klidu přirozenou smrtí…“

V současné době může být Edward Snowden v relativním klidu. Nachází se totiž v Rusku a Moskva mu udělila povolení k pobytu na neomezenou dobu. V listopadu loňského roku požádal o ruské občanství.

Záhadný Curveball

Vzhledem k síle amerických zpravodajských služeb je pozoruhodné, že rovněž druhý velký špionážní skandál jedenadvacátého století je spojen s USA. Na americké invazi v roce 2003 do Iráku se totiž podílel významnou měrou muž, který vejde do dějin špionáže jako Curveball (liftovaný úder v baseballu). Jeho informace o tom, že tehdejší irácký diktátor Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení, daly invazním vojskům zelenou. Ještě před samotným útokem přesvědčoval Colin Powell, hrdina první války v Perském zálivu z roku 1991, v té době ministr zahraničních věcí USA, na půdě OSN zbytek světa o nezbytnosti útoku. Nakonec vyšlo najevo, že takové zbraně neexistují, zatímco identita Curveballa zůstala Američanům utajena. Ba co víc, informace dodala americkým kolegům německá BND, přičemž bylo všeobecně známo, že Německo bylo spolu s Francií a Ruskem odpůrcem vojenského řešení. „Jak to bylo doopravdy s Curveballem, to se asi nikdy nedozvíme. Zaznamenal jsem i teorii, že ve skutečnosti pracoval pro Írán s cílem přimět USA k invazi do Iráku, jejíž následky pak vedly k výraznému růstu regionální moci Teheránu,“ konstatuje Lukáš Visingr. Navíc tajný agent Curveball nebyl v té době zdaleka jediným americkým informačním zdrojem, problém byl někde jinde. „Tajné služby se standardně řídí zadáním od politiků. Pokud tedy existovalo zadání typu „najděte důkazy o iráckých zbraních hromadného ničení“, tak logicky následovala snaha je najít. V tomto se tajné služby neliší od žádné jiné entity. Zpravodajské služby dodaly politikům přesně to, o co si politici řekli,“ říká bezpečnostní expert.

Všichni proti všem

Po pádu železné opony neexistuje pouze jeden nepřítel, s jistou dávkou nadsázky lze konstatovat, že všichni bojují tak či onak proti všem. Občas pak dochází k těžce pochopitelným situacím, kdy například německá BND pomáhala americké NSA ve sledování evropských politiků a firem. Terčem odposlechů NSA měla být i německá kancléřka Angela Merkel. Přitom přes některá rozdílná stanoviska je Německo vedle Velké Británie největším spojencem USA na půdě starého kontinentu.

Stejně tak je tomu v případě vztahu Ruska a Číny, jejichž společným zájmem je oslabení moci USA. Přestože se obě mocnosti tváří navenek jako velcí spojenci, operuje v Rusku rozsáhlá síť čínských agentů. Například v roce 2012 odhalila Moskva několik špionů, kteří předávali Pekingu vysoce citlivé informace o ponorkové balistické raketě Bulava. Čínskému zájmu se nelze divit, Bulava totiž představuje strategickou balistickou raketu nové generace pro ponorky třídy Borej. Její sériová výroba byla zahájena v létě 2011. Deset jaderných hlavic dokáže manévrovat a překonávat systémy protiraketové obrany, maximální dosah činí osm tisíc kilometrů, takže z ruských vod raketa doletí do kteréhokoli bodu na území USA nebo Číny. Současně jde ale o problémovou zbraň s velkým počtem neúspěšných testů, proto se další mocnosti chtějí logicky dozvědět víc o jejích silných i slabých stránkách. A nelze kategoricky vyloučit, že se Čína v rámci výměnného obchodu podělí o své poznatky o balistické raketě například s USA či jinou jinak „nespojeneckou“ zemí.

Společný nepřítel

Přestože ve světě špionáže platí slogan všichni proti všem, existují i společní nepřátelé. Takže i když jsou například vztahy mezi Ruskem a Západem v současné době napjaté, existují oblasti, ve kterých probíhá intenzivní spolupráce. Na prvním místě stojí boj proti organizovanému zločinu a islamistickému terorismu. Proto představa toho, že se ruská FSB těší z bárek a lodí utečenců, mezi které se s velkou pravděpodobností infiltrovali islámští teroristé, neboť díky tomu má Rusko větší klid na realizaci svých záměrů například na Ukrajině, je iluzorní.

Islamistům, respektive sunnitským radikálům se tak podařilo vytvořit jednotnou frontu zpravodajských služeb – USA, země NATO, EU, Rusko, Čína, Izrael, Indie, Pákistán, jejichž stanoviska se v ostatních záležitostech, snad s výjimkou boje proti drogám či pašování lidí a komponentů zbraní hromadného ničení, od sebe velmi liší.

Perspektivní profese

Když na počátku 90. let minulého století hovořil prezident USA, jinak bývalý šéf CIA George Bush o novém světovém pořádku, zdálo se, že profesi agenta zpravodajské služby zvoní pomalu hrana. Opak se však stal pravdou, schopní špioni jsou čím dál tím víc ceněným zbožím. V posledním desetiletí minulého století sice došlo v důsledku nedostatku financí v této oblasti k útlumu, nicméně od nástupu Vladimira Putina k moci a událostí z 11. září 2001 se význam a možnosti tajných služeb posouvají směrem vzhůru. Tato skutečnost se pochopitelně odráží v personální politice, největším tahákem jsou dnes lidé schopní pronikat díky znalosti „exotických“ jazyků do příslušných kultur a společností.

Zpravodajské služby nejvyspělejších zemí světa pak budou nepochybně těžit z posledních vymožeností vědy a techniky, a to jak v oblasti utajování, tak zisku informací. Vedle špionážní klasiky v podobě kódů, šifer, družic či minirobotů o rozměrech hmyzu, předpokládá Lukáš Visingr vývoj v oblasti biotechnologií. Mělo by se jednat o jakési „vylepšování“ lidí za účelem zvyšování efektivity jejich práce, o cosi ve smyslu dnes hojně diskutovaného genetického dopingu.

Je jisté, že s přibývajícími lety význam zpravodajských služeb poroste, neboť každý z velkých hráčů na světové šachovnici bude stále intenzivněji a ve větší míře bránit a prosazovat vlastní národní zájmy. Ostatně, věci jako ruská „hybridní“ válka, v níž mají zpravodajské služby mimořádně důležité místo, ukazují, že práce tajných služeb je integrální součástí mocenské politiky a v dalším průběhu 21. století tomu nebude jinak.