Tálibán si počkal, až se dočkal

Podle amerických politiků nelze dohodu považovat za kapitulaci ze strany USA, neboť Washington bude pečlivě sledovat jednání mezi Tálibánem a současnou vládou v Kábulu. Každopádně platí slova bývalého ředitele vojenské kontrarozvědky Andora Šándora, podle které měli Američané se svými spojenci, včetně České republiky, hodiny, zatímco Tálibán disponoval časem.

Jak šel s Tálibánem čas…

1979–1989: Sovětská invaze do Afghánistánu a dosazení loutkové vlády zrodilo islámské bojovníky mudžahedíny. Ti se těšili z materiální a vojenské podpory především ze strany Pákistánu, USA, Saúdské Arábie a Anglie. Jako mimořádně důležité se jevily především dodávky amerických raket země–vzduch Stinger, s jejichž pomocí povstalci do značné míry eliminovali sovětskou vzdušnou převahu. Oproti původním předpokladům byla sovětská armáda vtažena do nekonečných vleklých střetů, v této souvislosti se hovořilo o sovětském Vietnamu. S přibývajícím časem pochopila Moskva bezvýchodnost svého počínání a začala se stahováním jednotek.

1989–1996: Po konci sovětské okupace, jejímž důsledkem byl nakonec mimo jiné i rozpad SSSR, probíhala na území Afghánistánu občanská válka mezi znesvářenými frakcemi. V roce 1994 vzniklo původně studentské hnutí Tálibán, v jehož čele stanul bojovník se sovětskými okupanty Muhammad Umar (1959–2013). Později vypsaly USA za jeho dopadení odměnu 10 milionů dolarů. V roce 1994 dobyl Tálibán strategicky důležité město Kandahár, za dva roky padl v září i Kábul.

1996–2001: Tálibán zavedl v zemi nejpřísnější formu islámského práva. Drastické změny poměrů pocítily především dívky a ženy, kterým nebylo povoleno prakticky nic. Zakázána byla veškerá světská zábava, včetně sledování televize. Docházelo k systematickému ničení neislámských památek. V roce 1997 vyhlásil Tálibán Islámský emirát Afghánistán, který uznaly pouze Pákistán, Saúdská Arábie a SAE. Téhož roku uzavřel emirát spojenectví s Usámou bin Ládinem, operační základnou teroristické organizace al-Káida se stal Kandahár. V srpnu 1998 dobyl Tálibán strategické město Mazár-e Šaríf a kontroloval 90 procent Afghánistánu.

2001–2007: V reakci na útoky al-Káidy v New Yorku a Washingtonu z 11. září 2001 zahájily USA spolu se spojenci z NATO s posvěcením Rady bezpečnosti OSN v říjnu 2001 operaci Trvalá svoboda. Cílem počátečního bombardování a následné pozemní operace bylo svržení Tálibánu a likvidace základen al-Káidy na území Afghánistánu. V prosinci 2001 ztratil Tálibán kontrolu nad Kandahárem. V roce 2006 byl řízenou střelou popraven ministr financí Tálibánu Akhtar Mohammad Osmani považovaný za nástupce Muhammada Umara.

2008–2012: Saúdskoarabský ministr zahraničí Saud al-Faisal potvrdil schůzku v Rijádu za účasti zástupců afghánské vlády a Tálibánu, která nepřinesla žádné konkrétní výsledky. Po době relativního klidu přituhlo v roce 2011. V dubnu uprchlo z vězení v Kandaháru kolem pěti stovek vězňů. V září zemřeli v důsledku pumového útoku dva místní civilisté a bylo zraněno 77 amerických vojáků. Téhož měsíce zahájili bojovníci Tálibánu palbu na velvyslanectví USA v centru Kábulu.

Nejméně devět lidí bylo zabito o rok později při pumovém útoku na základnu mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil – ISAF na letišti Džalálábádu. K útoku se přihlásil Tálibán, jehož bojovníci tak údajně reagovali na pálení koránu ze strany bezvěrců.

2013–2015: V červnu 2013 otevřel Tálibán v katarském Dauhá zastoupení s cílem nalézt mírové řešení. V květnu následujícího roku vyměnily USA pět vysoce postavených členů Tálibánu vězněných na základně Guantánamo za seržanta americké armády Bowea Bergdahla. Jak se později ukázalo u vojenského soudu, Bergdahl během nasazení v Afghánistánu dezertoval. V červenci 2015 přišel mluvčí afghánské vlády s informací o smrti mulláha Muhammada Omara. Duchovní vůdce Tálibánu zemřel v roce 2013 nikoli na bojišti, ale v nemocnici v Karáčí.

2016–2017: Květen 2016 se stal osudný novému šéfovi Tálibánu mulláhu Akhtaru Mohammadu Mansourovi, kterého zlikvidoval americký dron. Stalo se tak na pákistánském území, Islámábád se proti postupu svých spojenců ostře ohradil. Postu nového náboženského vůdce se chopil jeden z otců zakladatelů Mawlawi Haibatullah Akhundzada. V lednu 2017 vyzval Tálibán prostřednictvím dopisu nově zvoleného prezidenta USA Donalda Trumpa k stažení amerických sil z Afghánistánu. Zároveň přešel do ofenzívy. CNN přišla s informací, podle které dodává povstalcům zbraně Rusko, což Kreml kategoricky popřel.

2018: V únoru oznámil prezident Afghánistánu Ašraf Ghaní ochotu uznat Tálibán jako legitimní politickou sílu, stačí uzavřít příměří. Po sérii útoků byl klid zbraní dohodnut v létě, stalo se tak u příležitosti muslimského svátku ramadán. Následovaly další teroristické útoky, Tálibán operoval i v Pákistánu. Na konci července informoval Wall Street Journal o setkání amerických diplomatů se zástupci Tálibánu v Kataru. V říjnu mělo dojít k schůzce povstalců s americkým zmocněncem pro Afghánistán, Washington informaci nepotvrdil, ani nedementoval. V listopadu jednal Tálibán v Moskvě s diplomaty z Afghánistánu, Pákistánu a Indie, USA zvolily statut pozorovatele.

2019: Administrativa Donalda Trumpa oznámila v lednu možnost dohody. USA stáhnou armádu v případě, že se Tálibán zaváže vymýtit veškeré teroristické organizace na svém území a skoncuje s podporou terorismu. V té době kontrolovali povstalci takřka polovinu země. V březnu probíhala jednání v Moskvě a Dauhá. Součástí katarské delegace bylo zmiňovaných pět vůdců, kteří strávili třináct let v americkém vězení na Guantánamu na Kubě. Velitel amerických vojsk a sil NATO v Afghánistánu Scott Miller tehdy podle New York Times prohlásil, že respektuje bojovníky Tálibánu. V září se svět dozvěděl o přerušené schůzce USA–Tálibán na americké půdě. Stalo se tak prostřednictvím tweetu, kterým Donald Trump reagoval na teroristický útok, jemuž padl v Kábulu za oběť jeden americký voják. V listopadu však americký prezident při nečekané návštěvě Afghánistánu informoval vojáky US Army o obnovení mírových rozhovorů. Na počátku prosince jednaly obě strany opět v Dauhá. 29. prosince oznámil Tálibán souhlas s dočasným příměřím v celé zemi, které umožní podepsat mírovou dohodu s USA.