20. prosince 2021 16:19

Souboj o Atlantik: druhá bitva o Anglii

Alespoň to tvrdil britský premiér Winston Churchill, podle kterého představovala bitva o Atlantik významný faktor po celou dobu války. „Ani na okamžik nesmíme zapomenout, že všechno, co se odehrávalo jinde, na pevnině, na moři či ve vzduchu, záviselo koneckonců na jejím výsledku.“

Konflikt začal v prvním roce války, kdy anglické Královské námořnictvo zahájilo účinnou blokádu Severního moře. Německo reagovalo zahájením ponorkové války, během jediného roku bylo na trase Anglie–USA potopeno 677 obchodních lodí a celkem 4 600 000 BRT. Anglii životně závislé na obchodu hrozil totální ekonomický kolaps.

Zaútočit, postupovat vpřed, potopit

Navíc po pádu Francie v roce 1940 získalo Německo přístavy na pobřeží Atlantiku, kromě stavby Atlantického valu se pustilo rovněž do stavby ponorkových úkrytů. Vzhledem ke schopnosti urazit vzdálenost 19 000 kilometrů, mohly vlčí smečky „lovit“ rovněž na východním pobřeží USA. Jen v roce 1942 německé ponorky potopily 500 lodí.

Vrchol přišel v březnu 1943, kdy šlo ke dnu 72 obchodních plavidel, z toho bylo 60 součástí konvojů chráněných Královským námořnictvem, přičemž svěřenci admirála Dönitze přišli o jedinou ponorku. Admiralita hrdého Albionu byla zděšena, zatímco Němci naplánovali na 1. květen 1943 rozhodující operaci, když do boje vyslali 134 ponorek.

Akce a reakce

Ani spojenci nezaháleli. V dubnu nasadilo Velitelství pobřežního letectva RAF do bojů bombardovací letadla dlouhého doletu B-24 Liberator. Kromě toho, že v dosahu letadel byly všechny oblasti plavby konvojů, letouny shazovaly revoluční podvodní miny Mark 24. Mina připomínající torpédo disponovala samonaváděcím zařízením zaměřeným na zvuk lodního šroubu ponorky, vysoce účinnou zbraň proto stačilo vypustit do moře v předpokládané blízkosti a počkat, až si najde kořist.

Ve stejný měsíc se součástí skupiny plavidel staly tři nové eskortní lodě vybavené jakýmsi rychlovrhačem bomb metajícím 24 pum před loď, ponorka tak byla obklopena ohnivým prstencem. Kromě toho fungovaly stále ve větší míře radary odhalující směr rádiových vln vysílaček ponorek a došlo k rozluštění německých ponorkových kódů.

A tak v den útoku narazily německé ponorky na dosud neznámý odpor. Během čtyřiadvaceti hodin potopili Britové šest podvodních plavidel, dalších pět bylo vyřazeno z provozu a šest těžce poškozeno. Pouhých dvanáct potopených lodí se pak vzhledem ke ztrátám rovnalo neadekvátnímu výsledku. Do konce května bylo zničeno celkem 41 ponorek, dalších 37 se muselo podrobit náročným opravám.

Začátek vítězství

Zatímco britský admirál sir Max Horton hovořil o „přelomu v bitvě o Atlantik“, Německo sčítalo ztráty. Morálka na vítězství navyklých posádek ponorek byla silně nalomena a došlo k jejich stažení. Admirál Dönitz usoudil, že na vině zdrcující porážky jsou letadla a radary. „Nevíme ani, na jaké vlnové délce nás nepřítel lokalizuje. Musíme si uchovat svou sílu, jinak budeme hrát do ruky nepříteli,“ napsal Hitlerovi. Jak řekl pozdější několikadenní Hitlerův zástupce, tak se nakonec stalo a Anglie mohla slavit začátek vítězství v jedné z rozhodujících bitev druhé světové války.

(Text o ponorkovém králi Lotharu von Arnauldovi de la Perière je součástí lednového vydání Playboye)