Petr Vojnar: „Nemám problém s poker face.“

Playboy: Co se vám vybaví, když se řekne Playboy? Vojnar: Slastná éra dospívání. Patřím do generace Husákových dětí, dětství jsem prožil v dobách budování rozvinuté socialistické společnosti. Playboy byl pro mě proto něčím zcela nedostupným, exkluzivním. Bylo to asi stejné jako vidět lamborghini.

Playboy: V listopadu 1989 vám bylo třináct… Vojnar: Přesně tak. A od dvanácti bylo člověku jasné, o co jde… Takže když jsem se dozvěděl, že některý z kamarádů přišel nějakým způsobem k Playboyi, stal se brzy naším hrdinou. A spolu s dalšími kluky jsme vzápětí zatoužili po návštěvě dotyčného šťastlivce.

Playboy: Řekl bych, že žijeme v době, která není playboyům příliš zaslíbená. Pohled na hezkou dívku rovná se hrozbě obvinění ze sexismu… Vojnar: Z pozice muže nemám s tím, že se ženy ozvaly, až tak velký problém. Na druhou stranu, všeho moc škodí, proto jsme se stali v posledních letech svědky nesmyslných, absurdních obvinění, zničených kariér. A to všechno kvůli ničemu. Nic nesmí zajít do extrému.

Playboy: Neměl jste při realizaci pictorialu pro Playboy problém s tím, že jste byl vlastně součástí komparzu slečny Myslivcové? Vojnar: Ani ne, protože focení až tak moc nemusím, nejedná se zrovna o moji oblíbenou disciplínu. Takže to, že jsem mohl být za někým schován, mi bylo docela příjemné. Neumím měnit na požádání výrazy tváře, pózovat, tvářit se sexy.

Playboy: Na druhou stranu být komparzem slečny Myslivcové asi nebude velká dřina... Vojnar: Neříkal bych tomu komparz. Řekněme, že se fotili tři lidi a Petr Vojnar s Patrikem Kinclem nebyli těmi hlavními postavami.

Playboy: Ani náznak sexuálního harašení? Vojnar: Nebyl čas. Focení proběhlo rychle, absolutně profesionálně. Fotograf měl jasný koncept toho, jak chce, aby fotka v konečné podobě vypadala. Navíc se sešli tři rozumní lidé…

Playboy: Ale obdivný pohled padl? Vojnar: Znám Dominiku Myslivcovou strašně dlouho. Vlastně už od jejích Barbie začátků na YouTube. Moc hezká sexy holka, jinak by asi nefotila pro Playboy. Takže oko spočinulo, ale nebylo v tom absolutně nic ve smyslu Metoo.

Playboy: Fotilo se v prostorách kasina Grandhotelu Pupp, které proslavila bondovka Casino Royale. Co říkáte na refrén písničky Richarda Müllera, podle kterého „svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč“? Vojnar: Toť otázka. Hráč může hodně vyhrát, ale také o všechno přijít. Pokud patří do dejme tomu tisíciny těch, kteří vyhrávají, tak jim svět určitě patří. Život mě ale naučil spočítat si poměr mezi mírou rizika a případný ziskem. Takže to, že bych přišel do kasina, hodil na stůl žetony za milion s tím, že hraju o všechno, opravdu nehrozí.

Playboy: Jste hráč v osobním životě? Vojnar: To nevím, ale mám rád věci pod kontrolou. Nejsem příznivcem konání ve smyslu nechte to plynout, ono to někam doplyne. Snažím se dovést věci tam, kam podle mého názoru patří. Takže nediktuji, ale realizuji vlastní, předem promyšlenou vizi.

Playboy: Umíte poker face? Vojnar: Umím. Už proto, že jsem herec a měl bych to mít v rejstříku. Kromě toho poker face se v životě hodí, ne vždy je totiž vhodné projevovat emoce.