Pearl Harbor jako začátek konce

Zatímco názor italského diktátora Benita Mussoliniho na konci prosince 1941 víceméně nikoho nezajímal, fašistický vůdce Adolf Hitler útok svého spojence na USA kvitoval. Podle britského historika Iana Kershawa, mimo jiné autora Hitlerova nejucelenějšího a nejrozsáhlejšího životopisu, se Hitler dozvěděl o japonském útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941. „Teď už nemůžeme prohrát válku, máme spojence, jehož území 3000 let nikdo nedobyl,“ pravil tehdy radostně. Vůdce v té chvíli zapomněl na smlouvu o neutralitě, kterou Japonsko uzavřelo v dubnu 1941 se Sovětským svazem. A nejspíš se smířil s tím, že podmínka Japonska, které souhlasilo s napadením Sovětského svazu na Dálném východě až po pádu sovětské metropole, umožnila díky informacím sovětského špiona v Tokiu Richarda Sorgeho stáhnout ze Sibiře jednotky, které sehrály mimořádnou roli při zimní protiofenzivě v bitvě u Moskvy.

Světlo v šeru

List Christian Science Monitor psal v souvislosti s reakcí Adolfa Hitlera na Pearl Harbor o tom, jak německý vůdce opět projevil „schopnost“ sebeklamu. Hitler totiž choval vůči svým spojencům rasové předsudky, ostatně ve své knize Mein Kampf psal o tom, že japonský vědecký a technický pokrok by se zcela zastavil nebýt pozitivního vlivu „árijské rasy“. V souvislosti s japonskými územními zisky na Dálném východě několikrát naznačil, že v budoucnosti nelze vyloučit střet Německa se „žlutou rasou“.

Přesto, jak bylo uvedeno, vnímal Hitler útok Japonců na Pearl Harbor velmi pozitivně. Ostatně, nic jiného mu nezbývalo. Operace Barbarossa se zastavila, Rudá armáda ubránila Moskvu a přemístila většinu těžkého průmyslu za Ural. Německo tak muselo zapomenout na koncept bleskové války, který se předtím tak osvědčil v západní Evropě, především ve Francii.

Podle Iana Kershawa reagoval Hitler na Pearl Harbor jako na „světlo v šeru“. Diktátor, který to dotáhl v první světové válce na svobodníka, totiž kalkuloval s tím, že americká armáda nebude mít v důsledku bojů v Pacifiku sílu zasáhnout v Evropě. Kromě toho válčení s Japonci oslabí britskou armádu bojující s Němci toho času především v severní Africe.

Právo první rány

V okamžiku útoku Japonska na Pearl Harbor existovala mezi Tokiem a Berlínem dohoda, podle které musí obě strany vyhlásit válku nepřátelům svých spojenců. Pakt ovšem nebyl nikdy stvrzen podpisy, Hitler byl tak sice povinen pomoci Japonsku, zároveň se však mohl vyhnout vyhlášení války USA. Přesto Německo vstoupilo 8. prosince 1941 s Amerikou do válečného stavu, což historici vysvětlují opět mylnou představou Hitlera, na základě které mělo Japonsko napadnout jako výraz vděku z prostoru Dálného východu Sovětský svaz. Zároveň vycházel Hitler z toho, že válka s USA je stejně nevyhnutelná a nechtěl se nechat připravit o právo první rány. Vzápětí začaly německé ponorky útočit na americká civilní, obchodní i vojenská plavidla.

Rozvázané prezidentovy ruce

V tradičně dlouhém a emotivním projevu k Říšskému sněmu popsal Hitler důvody, které ho vedly k vyhlášení války USA. Vzhledem k tomu, že americké veřejné mínění bylo k Německu mnohem shovívavější než v Japonsku, psal publicista Max Hastings ve své knize Armageddon: The Battle for Germany, 1944–1945, o osudové chybě. Mimochodem, autor z pozice šéfredaktora listu Daily Telegraph řídil tehdejšího zpravodaje z Bruselu Borise Johnsona. Podle jeho názoru je dnešní premiér skvělý bavič, který ovšem nemá žádné předpoklady k řízení země. „Hitler vlastně Rooseveltovi rozvázal ruce, prezident tak neměl problém přesvědčit Kongres o nezbytnosti války s Německem,“ píše Max Hastings.

Jak ukázaly následující roky, nepotvrdil se ani japonský předpoklad, podle kterého mělo Německo porazit v brzké době SSSR a postavit se po boku Japonska anglo-americkému bloku. Pearl Harbor se tak stal začátkem japonského konce a v nemalé míře přispěl i k porážce Německa.

(Text s názvem: Smrtící úder admirála Jamamota čtěte v říjnovém Playboyi)