návrat zpět
Co hledáte?
Smazat

reklama

reklama

Autor: archiv Tomáše Šebka
People

Na průměr není čas...

Vydáno: 25.08.2021
Mediálně nejspíš nejznámější český lékař bez hranic Tomáš Šebek (1977) chtěl být nejdřív strojvůdce. Pak vystudoval medicínu, mimo jiné působil v Irsku v dublinské Univerzitní nemocnici. V současné době pracuje jako všeobecný chirurg v pražské Nemocnici Na Františku. V Kristových letech v něm dozrálo rozhodnutí věnovat se dalším prospěšným věcem a možná být vzorem pro své dětí. „Nastal čas trochu překročit hranice. Život je strašně krátký na to, aby ho člověk promrhal někde v průměru.

Lékařem bez hranic

V rámci zdárné realizace předsevzetí věnovat se také práci v humanitárním sektoru sehrál v životě Tomáše Šebka podstatnou roli jeho kolega a kamarád, povoláním rovněž chirurg Honza Trachta. Nejdříve mu vysvětlil principy fungování mezinárodní organizace Lékaři bez hranic a pak se ho při každém setkání přeptal, jestli už vyplnil přihlášku. A tak Tomáš jednoho dne zašel do pražské pobočky organizace, vyslechl si několik příběhů kolegů a přihlášku podal. Doma naznačil, čeho se „dopustil“ s tím, že snad možná někdy někam vyrazí. Za pár měsíců letěl na Haiti. „Nejednalo se o nic dramatického. Máme totiž s manželkou podobný názor na život. Pracuje jako pediatr, věnuje se problematice nedonošených dětí. Kromě toho a rodiny stíhá i jiné věci, mezi stěžejní koníčky patří jízda na koni. Řekl bych, že někdy to má v sedle nebezpečnější než já v Afghánistánu.“

Po své první misi se na Haiti vrátil ještě v roce 2012, s potěšením konstatoval, že se stal podle všeho platnou součástí jedné z nejlépe fungujících organizací na světě. Angažmá Lékařů bez hranic je totiž podle jeho názoru zárukou toho, že do krizové oblasti dorazí na všech postech profesionálové. Působil rovněž v severním Afghánistánu, kde s výjimkou Lékařů bez hranic a Červeného kříže nefungovaly žádné další větší humanitární projekty.

Autor: archiv Tomáše Šebka

Buď já, nebo nikdo!

V souvislosti s působením Lékařů bez hranic se občas objeví názor, že pomoc dorazí na místo katastrofy či válečného střetu v situaci, ve které nelze prakticky nic zkazit. Tomáš k tomu říká, že podobná tvrzení není možné vztahovat obecně na humanitární mise, v případě traumatologů však s tímto názorem v podstatě souhlasí. „Je to tak, že na úrazové chirurgii v Čechách, ale také na Haiti či v Afghánistánu, platí, že se vám do ruky dostává člověk v hodně špatném, často v kritickém stavu, kterého můžete maximálně zachránit. Opravdu už tam není co pokazit. V takových případech odpadá strach, který máme my, obecní chirurgové, v případech plánovaných operací. I když se na první pohled nemusí jednat o komplikovanou záležitost, jdeme do toho s tím, že někde v zádech máme pacientova právníka, který může při sebemenší komplikaci zkoumat, proč to nedopadlo. Pokud vám přivezou do nemocnice někoho napadrť rozbitého po živelní katastrofě, případně postřeleného, můžete maximálně pomoci. V rámci humanitárních konsekvencí platí, že pokud pacientovi nepomůžete vy, tak už nikdo.“

Přes nespornou akčnost, která provází fungování Lékařů bez hranic, odmítá Tomáš Šebek obecně zažitou představu, že práce chirurga na humanitární misi je spojena pouze s řezáním, pilováním a amputacemi, na složitější zákroky nezbývá dost času, z odborného hlediska proto chirurg stagnuje. „Je jasné, že pokud vám přivezou najednou pětadvacet těžce zraněných, je to opravdu akční, není čas se zabývat ve snaze zachránit končetinu nějakou komplikovanou rekonstrukční chirurgií. V takovém případě fungujeme na principu válečných chirurgů. Někdy je ale prostor i na přípravu technicky hodně náročné operace, máme v tomto směru velmi dobré výsledky.“ Skóre „akčních“ ve srovnání s komplikovanějšími zákroky ovšem vyznívá jednoznačně ve prospěch co nejrychlejší reakce. „Například v Afghánistánu bylo těch ‚akčnějších‘ operací sto procent. Ostatně do polytraumatického centra vám jiné pacienty ani nepřivezou. Jde ale o to, jestli máte jednoho zraněného, nebo se vám jich najednou objeví deset.“

Autor: archiv Tomáše Šebka

Lebka, strach, pokora

Při své misi na Haiti v roce 2010 pronikl břišní chirurg Tomáš Šebek v rozporu s původním předsevzetím do neurochirurgických sfér. Svou první a nikoli poslední neplánovanou operaci mozku popsal tak, že otevřel hlavu, vyndal kost, která byla v mozku zabodnutá, a pak se snažil zahladit po zákroku, který pacientovi zachránil život, veškeré stopy. „Tak taková zkušenost se mi v Česku opravdu nehodí. Kdybych něco podobného udělal v domácích podmínkách, šel bych si sednout do kriminálu, neboť hlava je mi v Česku zapovězena,“ tvrdí se smíchem. „Situace byla ale tehdy taková, že kdybych se do toho nepustil, pacient by neměl sebemenší šanci na přežití. Po nakonec úspěšné premiéře na Haiti jsem si to později zopakoval v Afghánistánu, kde jsem tento zákrok jen letos absolvoval jedenáctkrát během dvou měsíců. Ani jeden z pacientů nezemřel, všichni zrehabilitovali, i když s menším či větším neurologickým postižením, takže z operace nakonec profitovali.“

I otrlý lékař bez hranic má mít podle Tomáše Šebka strach, protože strach rovná se potvrzení existence zdravého rozumu. Vzhledem k tomu, že chirurgie, ale také medicína, je o obecně přirozených obavách, měl by být permanentním nebojsům vstup do této oblasti zakázán. „Bojím se toho, jestli správně léčím, volím správné postupy. Myslím, že jsem dospěl do stadia, kdy dokážu se strachem pracovat, umím ho racionalizovat. Nikdy se ale nesmím přestat bát, protože strach mě někam posouvá.“

O hranicích medicíny by pak měla podle jeho názoru rozhodovat příroda, vždyť to, co jde proti přírodě, není podle jeho názoru ani z medicínského hlediska správné. Navíc příroda nakonec stejně zvítězí. V této souvislosti se nabízí otázka, jestli Lékaři bez hranic a jiné humanitární organizace „nevyvážejí“ své vidění světa tam, kde o ně moc nestojí. „Je pravda, že při našem pobytu na Haiti jsem se setkal u jisté části tamního obyvatelstva s názory, že doktorů není moc potřeba, protože katastrofické zemětřesení přišlo, stejně jako desítky tisíc obětí, ve jménu Krista. V Afghánistánu se pak mělo jednat o přání Alláha. Vždy se snažím respektovat přání pacienta a nevystupovat proti jeho přesvědčení. Naštěstí bylo mezi místním obyvatelstvem podstatně víc těch, kteří si naší pomoci vážili…“

Autor: archiv Tomáše Šebka
(Článek Půl století boření hranic je součástí zářijového vydání Playboye)
Související témata: Tomáš šebek , Lékaři bez hranic , Playboy 09/21 , dobrodruzi