15. dubna 2021 19:38

Michaela Kuklová: „Vyznávám filozofii lehkosti bytí“

Na první pohled by se mohlo zdát, že v případě jedné z nejznámějších českých hereček platí pravidlo o Daliborovi, kterého naučila nouze na housle hrát. Opak je však pravdou, neboť Míša maluje od dětství, prkna znamenající svět a film však dostávala logicky přednost. Až covid-19 uvedl do chodu platnost citátu Alberta Einsteina, podle kterého se uprostřed každého problému nachází příležitost.

Playboy: Je známo, že malují herci, muzikanti, politici, obraz Winstona Churchilla se prodal před časem za v přepočtu zhruba 250 milionů korun. Proč to nefunguje opačně, že by se dejme tomu Banksy, případně Damien Hirst dali na divadlo nebo film? Michaela: Nejsem si tím tak úplně jistá. Napadá mě například Jana Krausová, která vystudovala Akademii výtvarných umění a zároveň hraje. Vidím to asi tak, že pokud je člověk potrefený uměleckým směrem, je tomu tak v několika oblastech…

Playboy: Jak je tomu ve tvém případě? Michaela: Řekla bych, že jsem byla obdařena talentem na hraní, zpěv a malování, naopak na tom nejsem moc slavně po pohybové stránce. Pěvecký talent jsem však nerozvíjela a věnovala se herectví. Maluji od dětství a ráda, jenom jsem si vždycky udělala na pár let výtvarnou pauzu.

Playboy: Co říkáš na názor, že se do malování pouštějí umělci, kteří cítí, že prostřednictvím své branže nemůžou sdělit všechno, co sdělit chtěli. Jejich umělecký rozlet brzdí scenáristi, režiséři, producenti, nahrávací společnosti. Michaela: Nezpochybnitelná a mimořádná devíza malířství spočívá v tom, že za výsledek své práce odpovídáš sám sobě. A pokud usoudíš, že se ti něco nepovedlo, tak obraz jednoduše vezmeš a hodíš do koše. Nevím, jak je to v muzice, ale v herectví sice vycházíš ze sebe, zároveň ale plníš požadavky režiséra. Na druhou stranu mi ale jeviště přináší diametrálně jiný pocit uspokojení než malování. Hraní i malování mi umožní vypnout hlavu, ale zatímco hraní je spojeno s adrenalinem, před stojanem a se štětcem v ruce jsem sama, v absolutním klidu. Když jsem v pohodě, maluji, z nepohody se budu snažit vypsat.

Playboy: Kupují lidi tvé obrazy, protože skvěle maluješ, nebo protože autorem je herečka Míša Kuklová? Michaela: Nemá cenu zastírat, že mediální známost, o kterou jsem ne vždy stála, má vliv na prodej mých obrazů. Chápu, že akademický malíř s tím může mít problém, na druhou stranu si nemyslím, že bych patlala nějaké hrůzy a čmáranice a spoléhala na to, že si to lidé koupí jenom proto, že je to obraz Míši Kuklové. Ostatně v minulosti jsem malovala převážně kvůli dobročinným akcím, různým charitám jsem přinesla nemálo peněz. To, že přišel covid a já mám najednou z malování zdroj obživy, nepovažuji za nic zavrženíhodného. Všechno kolem sebe se snažím vidět z hlediska filozofie vyznavače lehkosti bytí.

Playboy: Svazuje tě, že teď maluješ kvůli obživě? Michaela: Beru to jako výzvu, kvůli obživě jsem taky hrála a věřím, že ještě hrát budu. Ale je pravda, že jako herečka na plný úvazek bych malovala, co se mi líbí. Na důchod bych si udělala klidně prodejní výstavu a neřešila, jestli si někdo něco koupí nebo ne, šlo by hlavně o můj pocit. Teď dělám hodně na zakázku portréty podle fotek a cítím velkou zodpovědnost. Stejně jako v herectví ti nemusí sednout role, v malování jde ne každý obličej napoprvé od ruky, musím se s tím prát. Zároveň se ale jedná o velkou výzvu. Jsem ráda, že nemám nouzi o zakázky, trochu adrenalin, docela dost nervy, ale zároveň doufám, že přijde čas, kdy budu saturovat vlastní chutě.

Playboy: Skončily časy bezstarostného malování? Michaela: To bych až tak neviděla. Začínala jsem malováním olejů, ale v těhotenství jsem přestala, přece jen terpentýn a s ním spojené výpary nejsou pro takřka čtyřicetiletou budoucí maminku příliš vhodné. Po narození Romana jsem malovala jednou dvakrát do roka něco pro charitu. Pak najednou přišel covid, spousta volného času a já zkusila akvarel. Asi jsem se trefila, teď mi psala jedna malířka, že jsou malíři, kteří si s akvarelem neporozumí celý život, zatímco já se učím rychle.

Playboy: Podíváš se na fotku a máš jasno, jak to dopadne, nebo začneš a pak přicházejí nápady? Michaela: V případě zakázek maluji člověka, kterého neznám. Není to o pocitech, ale o vědomí toho, že stačí lehce uhnout, člověk si nebude podobný, což se rovná nespokojenosti s výsledkem. Proto si nechávám posílat víc podkladů, snažím se dotyčného si v maximální možné míře načíst, pak si vyberu jednu fotku a začnu řešit, co dám do obrazu ze sebe. Směle si troufám říct, že každý z obrazů, který maluji na zakázku, má v sobě něco navíc.

Playboy: Víš, kdy je hotovo, nebo se snažíš někdy až donekonečna hledat, co by se dalo vylepšit, dodělat? Michaela: Nemám problém dospět do stadia poznání, že je konec a nemá cenu nic vylepšovat. Kromě toho má akvarel v tomto případě jasná a lehce omezující pravidla. Zároveň ale cítím a vím, že v sobě mám velké rezervy.

Playboy: Jako herečka jsi hrála princeznu i pracovnici erotického salonu. Máš takový rozptyl i v malování? Michaela: Určitě, hlavně ve fázi učení, která vlastně trvá dodnes. Ale není to tak, že mám ráda realismus, takže budu malovat realismus. Zkoušela jsem různé styly, kubismus, díla starých mistrů, která mě fascinují. Na reprodukcích jsem se snažila naučit techniku. Dělala jsem si touto formou radost a pokaždé jsem zjišťovala, že když dva dělají totéž, není to zdaleka vždy totéž... Určitě existují obrazy, které si budu chtít namalovat pro sebe. Mona Lisa to ale určitě nebude.

Playboy: Jak velká je pravděpodobnost, že za deset let se bude učit na výtvarných akademiích o stylu Míši Kuklové? Michaela: Nulová. Opravdu nemám v tomto ohledu ambice. Narodila jsem se proto, abych dělala sobě a druhým život hezký, což se ne vždy daří. Malováním se bavím, a když vidím, že se to líbí, a dokonce se tím uživím, nevidím důvod, proč v tom nepokračovat.