Masakr v Oklahomě

Americké bezpečnostní složky reagovaly bleskově, v jejich prospěch pak hrálo rovněž štěstí. Za zhruba dvě hodiny byl totiž dálniční policií zadržen Timothy James McVeigh. Šestadvacetiletý veterán z války v Perském zálivu, který osudný den a hodinu zaparkoval u severní stěny federální budovy pronajaté nákladní vozidlo a následně dálkově odpálil výbušnou směs o přibližné síle 1800 kg TNT, popřel počáteční teorii o zkušeném teroristovi s připraveným únikovým plánem. Důvodem k jeho zastavení byla totiž neexistence poznávací značky, policie pak u něj navíc našla nelegálně drženou zbraň. Po několika dnech ve vazbě se atentátník přiznal a prozradil i jména dalších dvou kompliců, Terryho Nicholse a Michaela Fortiera.

Sex, zbraně a smrt

Timothy McVeigh se narodil ve městě Lackport (New York) v rodině irských katolíků. V jeho deseti letech se rodiče rozvedli, hoch strávil dětství se svým otcem. Škola ho moc nebrala, útočiště hledal ve vlastním světě fantazií, spolužáci o něm hovořili jako o plachém chlapci uzavřeném do sebe. Ve vězení přesto psycholog konstatoval vysoce nadprůměrné IQ 126.

Na střední škole se nepříliš ambiciózní mladík věnoval počítačům, v maturitním ročníku se dokonce těšil pověsti „nejslibnějšího programátora v Central Point“. Střední školu ukončil v červnu 1986 s průměrným výsledkem. Dostal se na Bryant & Stratton College, školu však brzy opustil. Během středoškolského studia učinil údajně jedinou sexuální zkušenost. Později novinářům přiznal, že netušil, jak se chovat, aby na dívky učinil patřičný dojem. V jeho oficiální biografii pak vyšlo, že silnější než touha po sexu byla touha po smrti.

Prostřednictvím svého dědečka se dostal ke střelným zbraním, kterým záhy propadl. Několikrát dokonce přinesl zbraně do školy ve snaze udělat patřičný dojem na spolužáky. Podle známých toužil provozovat obchod se zbraněmi. Zabýval se studiem Druhého dodatku Ústavy Spojených států amerických, zaručujícího občanům právo držet a nosit zbraň a vytvářet milice. Ten je společně s dalšími devíti dodatky součástí Listiny práv, která vešla v platnost 15. prosince 1791. Stal se pravidelným čtenářem amerického časopisu pro žoldáky Soldier of Fortune.

Sbohem, armádo

V květnu 1988 se Timothy McVeigh zapsal do známé vojenské školy ve Fort Benningu (Georgie). Kupodivu prošel jeho počáteční výstřelek v podobě nošení trička White Power, rekrut vysvětloval slogan spjatý s rasistickou organizací Kukluxklan jako reakci na trička Black Power na tělech vojáků z řad Afroameričanů. Nakonec byl povýšen do hodnosti seržanta. Během operace Pouštní bouře působil jako střelec bojového vozidla Bradley. Za své konání byl vyznamenán Bronzovou hvězdou.

Po válce v Perském zálivu se rozhodl pro kariéru příslušníka speciálních jednotek známých jako zelené barety. Pokus však skončil po pouhých dvou dnech. Timothy McVeigh proto v armádě skončil, propuštěn byl se ctí.

Stihomam, hazard, radikalizace

V civilu se stal Timothy hlasitým kritikem dění, dokonce dumal nad tím, jestli podle jeho názoru nezbytnou reformu země nebude provázet občanská válka a krveprolití. Známým pak tvrdil, že mu armáda kvůli sledování implantovala do těla mikročip. Podle nejbližšího okolí se ocitl ve slepé uličce, frustrace a z okolního dění a neschopnost navázat smysluplný vztah ho dovedly nejdřív k hazardu a pak k dluhům.

Velký vliv na jeho další vývoj měla událost z 19. dubna 1993 na hoře Karmel v Texasu. Agenti AFT (Úřad pro alkohol, tabák a střelné zbraně) vzali tenkrát útokem opevněný statek, na kterém se skrývala náboženská sekta Davidiánů vedená Davidem Koreshem. Důvodem zásahu bylo nedovolené ozbrojování. Při první přestřelce byli zabiti čtyři agenti a šest členů sekty. Poté následovalo padesátidenní obléhání, další útok přinesl smrt 75 lidí, třetinu měly tvořit děti.

Jak McVeigh později uvedl, přispěl k jeho radikalizaci i krvavý příběh z Ruby Ridge (Idaho). Tentokrát byl z nedovoleného ozbrojování a nedostavení se k soudu obviněn farmář Randy Weaver. Při přestřelce byl nejdřív zabit jeho čtrnáctiletý syn Sammy a jeden agent. Když se do věci vložili ostřelovači, postřelili Randyho a zabili jeho ženu Vicki. Vše skončilo před soudem. Zemědělec dostal osmnáct měsíců, kamarád Sammyho, který zastřelil jednoho z agentů, byl osvobozen, podle poroty se jednalo o sebeobranu. Osvobozeni byli i federální agenti a snajpr, jehož kulka zabila Vicki.

Žádný kajícník

Texaské události sledoval Timothy McVeigh v Michiganu na farmě Terryho Nicholse. Bratr hostitele ho zároveň zasvětil do výroby výbušnin. Nakonec se všichni shodli na potřebě odvety, McVeigh ovšem odmítl kategoricky plyn. Kupodivu přes svá prohlášení o tom, že „americká vláda bojuje proti Američanům“, nebyl v hledáčku FBI. Nakonec se rozhodl pro útok na federální budovu, se svým plánem se svěřil Michaelu Fortierovi, který se ale odmítl akce zúčastnit.

19. dubna 1995 si McVeigh s Nicholsem pronajali kamion Ryder, do kterého naskládali přes dvě tuny dusičnanu amonného a nitrometanu. Pak McVeigh kamion zaparkoval a odpálil. Po zatčení a sdělení obžaloby, ve které nechybělo obvinění z použití zbraní hromadného ničení, se podivoval nad smrtí devatenácti dětí, které se nacházely v dětském středisku budovy ve druhém patře. Podle autorů jeho biografie, kteří s ním hovořili před začátkem procesu, atentátník konstatoval, že každý den někdo na světě zemře. A proto si nehodlá hrát v soudní síni na kajícníka.

Zločin a trest

Dne 13. června 1997 byl Timothy McVeigh odsouzen k popravě smrtící injekcí, když byl shledán vinným z vraždy osmi federálních zaměstnanců. Stát Oklahoma se vzhledem k vynesení absolutního trestu k obžalobě nepřidal. Terryho Nicholse odsoudili celkem k 169 doživotním trestům bez možnosti podmínečného propuštění. Michael Fortier vyvázl s dvanácti lety. V listopadu 1997 podepsal prezident Bill Clinton zákon, podle kterého nesmí být žádný veterán usvědčený ze spáchání trestného činu pohřben na vojenském hřbitově.

Timothy McVeigh byl popraven ve věznici Terre Haute (Indiana) 11. června 2001. Jeho pobyt v cele smrti byl na americké poměry krátký, průměrná délka čekání odsouzenců je totiž patnáct let. Atentátník nevsadil na zdržovací taktiku v podobě administrativních kliček. Jak sám pravil, před zbytkem života stráveným ve vězení preferuje popravu. Jako poslední jídlo si vybral čokoládovou zmrzlinu s mátovou příchutí. Ještě předtím byla zamítnuta jeho žádost o darování orgánů. Jeden z pozůstalých, který byl přítomen popravě, hovořil o muži, „který vypadal tak, že by to klidně udělal znova“.