návrat zpět
Co hledáte?
Smazat

reklama

reklama

Autor: archiv Ministerstva obrany České republiky
People

Martin Stropnický: „Evropa nepochopila ruskou mentalitu“

Vydáno: 04.05.2021
Na konci roku 2015 poskytl tehdejší ministr obrany Martin Stropnický Playboyi velký rozhovor. Vzhledem k dnešní situaci nebude od věci připomenout si některé pasáže interview s dnešním velvyslancem ČR v Izraeli.

Playboy: Do funkce ministra obrany jste byl jmenován na počátku ledna 2014, předtím se řešilo, jestli tušíte, kolik má naše armáda tanků. Pak přišel Majdan, Krym, východní Ukrajina, Islámský stát, Sýrie, masakry v Paříži…
Stropnický:
Skoro každý politik vám dnes řekne, že to čekal. Já tuto hru nebudu hrát. Přiznávám, že jsem nepočítal s tím, že Rusové budou s takovým cynismem porušovat veškerá pravidla. Pamatuji si na příspěvky naší veřejnoprávní televize, kde stál před ruským tankem nějaký redaktor a vyprávěl, že volby na Krymu jsou v pořádku. Docela jsem se zděsil. Mimochodem, zpravodajské služby informovaly roky dopředu o tom, jak razantně roste ruský armádní rozpočet a armáda podstatně zvyšuje intenzitu výcvikové činnosti, jak se modernizovala výzbroj. Nikdo patřičně nereagoval na bytovou výstavbu, která motivovala ruskou populaci, aby se přestěhovala na Krym, což vedlo k jejímu značnému nárůstu. K tomu loutková olympiáda v Soči. Problém je v tom, že politici neradi poslouchají od zpravodajců špatné zprávy a pak jsou najednou všichni překvapeni. Celý rok 2014 jsme běželi nějakým tunelem, na konci svítilo světýlko, ale během dlouhého sprintu na nás ze všech stran cákala špinavá voda.

Playboy: Četl jsem vyjádření tuším britské Sněmovny lordů, která pravila, že Evropa Rusko velmi podcenila.
Stropnický:
Evropa bohužel dodnes nepochopila ruskou mentalitu. Neustále se na to snažíme upozorňovat, náš hlas má ale jen sílu deseti milionů „decibelů“, takže někdo bere naši zkušenost vážně, jiný méně. Někteří lidé budou muset pochopit, že Rusko jedná emotivně, touží po návratu do role světové velmoci. Vždyť Putin řekl, že největší tragédií 20. století je rozpad Sovětského svazu, což jasně vypovídá o ruském vidění světa. Na oslavy výročí našeho vstupu do NATO dorazil bývalý generální tajemník lord George Robertson. Mimochodem, jako správný Skot přiletěl „low costs“ linkou. Tehdy řekl něco v tom smyslu, že v evropských politických dějinách se stane vždycky to, co všichni považují za vyloučené. Bohužel má pravdu.

„Náš hlas má sílu jen deseti milionů „decibelů“, takže někdo bere naši zkušenost vážně, jiný méně.“
Autor: archiv Ministerstva obrany České republiky „Náš hlas má sílu jen deseti milionů „decibelů“, takže někdo bere naši zkušenost vážně, jiný méně.“

Playboy: Jsme součástí NATO a EU. Je tedy na místě používat v souvislosti se všemi neuralgickými body planety, ve kterých se angažujeme, termín MY?
Stropnický:
Bylo by to báječné. Sám se někdy uchýlím k slovnímu spojení „ten Brusel“, ale jinak jsme to MY. V opačném případě bychom sami sebe definovali jako Orient. A to bych byl opravdu nerad. Nacházíme se na hranici mezi východem a západem, možná proto u nás generačně kolísá podpora západu, řešíme panslavistické vlny, které oslovují část populace. Naši dědové ale umírali pro příslušnost k západu. Soudný národ by měl dělat vše pro to, abychom s dalšími změnami ani nekoketovali.

Playboy: Co říkáte na názor, že „my“ neexistuje, neboť jak v případě NATO, tak EU se jedná o státy s různými zájmy a cíli.
Stropnický:
Máte pravdu v tom, že individualizace pod množinou „my“ je docela velká a některé věci jsou nezměnitelné. A možná je to ku prospěchu věci. Každopádně i když některé hodnoty zeslábly a vyvanuly, stále existují. Všechny nás například spojuje každodenní způsob života. Podobně trávíme svátky, na dovolené jezdíme podle stavu peněženky, ne podle toho, jestli jsme Britové nebo Francouzi. Podobnou krizí prochází v Evropě rodina. Ale přes všechny nashromážděné války, včetně těch dvou největších ve dvacátém století, jsem přesvědčen o tom, že „my“ definovat lze, že to existuje.

Playboy: Pod MY, EU a NATO jsou ale také jedinci, kteří vraždili v Paříži...
Stropnický:
Jedná se o důsledek deformace. Nedokážu vám odpovědět jinak, než že je to strašně složité, neboť do hry stále vstupují nejrůznější historické hříchy. Naštěstí za sebou netáhneme žádný koloniální nebo postkoloniální malér, což je přesně případ Francie a Belgie, kde ke zdánlivému usmíření došlo velmi složitou cestou. Pravda je taková, že první generace obyvatel bývalých kolonií, která se dostala do Francie, Anglie či Belgie, bývala vděčná a vstřícná, což bohužel neplatí v případě generace druhé a třetí. Pak jsou tady Němci se svým bývalým stigmatem z druhé světové války a dnešním z toho, že bývalá NDR je daleko radikálnější a antimigrantská. Zřejmě to motivovalo kancléřku Angelu Merkel k tomu, aby řekla to, co řekla. Prostě chtěla zbavit Německo této nálepky.

„Pravda je taková, že první generace obyvatel bývalých kolonií, která se dostala do Francie, Anglie či Belgie, bývala vděčná a vstřícná, což bohužel neplatí v případě generace druhé a třetí.“
Autor: archiv Ministerstva obrany České republiky „Pravda je taková, že první generace obyvatel bývalých kolonií, která se dostala do Francie, Anglie či Belgie, bývala vděčná a vstřícná, což bohužel neplatí v případě generace druhé a třetí.“

Playboy: Jiné už to asi nebude. Je to podle vás správné?
Stropnický:
Nejsem si tím jistý. Strávil jsem patnáct let svého života v cizině a rozhodně se nepovažuji za pivního Čecha děsícího se vnějších vlivů. Naopak mě to venku vždycky bavilo a baví, poznávám nové věci, včetně podivností, které mě v konečném důsledku obohacují. Jako malý kluk jsem strávil tři roky v Turecku. V té době se jednalo o chudou zemi, žádná turistika a mně se tam přesto líbilo. Vývoj posledních měsíců však mou otevřenost k cizím kulturám a vlivům poznamenal dost negativně. Sociální inženýři se spletli. S Ukrajinci to zpočátku byla také divočina, ale teď si to sedlo, věci fungují. Je to záležitost kulturní blízkosti. Léta jsme s Veronikou zaměstnávali ukrajinský pár. Už si koupili auto a postavili domek.

Občas k nám zajdou domů s něčím pomoci, známe se, tykáme si. „Naši“ Ukrajinci si už koupili auto a všichni jsou spokojeni. Klasický příklad integrace, která má nějaký rámec. Živelná cesta za údajným pohodlným životem ale představuje nebezpečí.

Playboy: Byla to naše neschopnost předvídat, že i když se v případě Saddáma Husajna, Muammara Kaddáfího či Bašára Asada jednalo a jedná o zlosyny a vyvrhele, přece jen nám garantovali jistou stabilitu a paradoxně bezpečnost?
Stropnický:
Teď to ode mě neberte jako alibismus, ale já jsem se v té době pohyboval mimo politiku, informace jsem čerpal z méně či více drastických novinových článků. Nechci rozmnožovat řady těch, kteří jsou chytří po válce, jsou dost široké i beze mě. Musím ale bohužel souhlasit s tím, že velcí hráči neměli dostatek představivosti a podle všeho ani správné analýzy ohledně fáze dvě, neřku-li fáze tři. Rozhodně však nesouhlasím s tím, že za diktátorů bylo fajn.

Playboy: Nic takového jsem přece neřekl...
Stropnický:
Někdy to ale člověk takto slyší. Jednalo se o režimy, ve srovnání se kterými byla naše normalizace něco jako matějská pouť. Nikdo si nebyl jistý životem, děla se neskutečná zvěrstva. O to tragičtější je dnešní stav věcí. Proto bychom si měli my, tedy civilizovaný svět, uvědomit, že uspořádáním voleb v rozbořené islámské zemi se situace nevyřeší. Z tohoto důvodu jsem skeptik v případě voleb v Sýrii. Bez alespoň zárodků politických stran či uskupení to nedopadne.

„Musíme se už konečně smířit s tím, že vývoz evropského způsobu života prostě nefunguje.“
Autor: archiv Ministerstva obrany České republiky „Musíme se už konečně smířit s tím, že vývoz evropského způsobu života prostě nefunguje.“

Playboy: Náš pokus o export demokracie tedy selhal?
Stropnický:
Bohužel ano. Jedná se o produkt naivního idealismu. Musíme se už konečně smířit s tím, že vývoz evropského způsobu života prostě nefunguje.

Playboy: Doba je zlá, ale zároveň s sebou přináší spoustu výzev.
Stropnický:
No, skoro bych řekl, že všeho moc škodí! Bohužel nežijeme v 70. letech minulého století, která byla pro všechny Evropany s výjimkou obyvatel východního bloku opravdu báječná. Stejně tak, jako tomu bylo u nás v 90. letech. Tehdy bylo všechno nové, nepoznané, změna s sebou přinesla ohromnou pozitivní energii. Teď před sebou hrneme kopec, na který budeme muset stejně jednou vylézt, kopec neustále roste a výstup je čím dál tím těžší. Možná mají pravdu ti, kteří tvrdí, že Evropa má to nejlepší za sebou. Starý kontinent bohužel připomíná velkou koloniální říši před rozpadem, která si senilně namlouvá, že problémy neexistují. Strašně rád bych se v tomto směru pletl.

Související témata: Martin Stropnický , interview , rozhovor , politika , Rusko , EU