návrat zpět
Co hledáte?
Smazat

reklama

reklama

Autor: profimedia.cz
People

Lou Fanánek Hagen: „Hlavně, že žiju“

Vydáno: 17.09.2020
Podle všeho i jedinci, kteří hospodský rock zájmového seskupení Tři sestry zrovna nemusí, se shodnou na tom, že frontman kapely Lou Fanánek Hagen (1966), jinak hrdý otec čtyř Moravců, představuje neobyčejný přírodní úkaz. Díky svému všeobjímajícímu pojetí mateřského jazyka totiž oslovuje široké spektrum fanoušků, hospodskými povaleči počínaje, návštěvníky muzikálů konče. A nesmíme zapomenout na originální taneční kreace a pěvecký projev. Kapela Tři sestry letos slaví pětatřicet let své existence, proto jsem zapátral v archivu.

Playboy: Mistr Karel Gott, ke kterému vzhlížíš s patřičnou úctou, byl poslem dobrých zpráv. Fanánek je poslem drsné životní reality?
Fanánek:
Já taky sděluji něco pozitivního, ale mistr Karel svým uměním elegantně hladí. Kapela Tři sestry je hodně syrová, jako výhradní textař se ale snažím dávat naději. Vždycky usiluji o nabídku cesty, jak se z toho dostat, muzika je převážně veselá. Ale přitom nezastíráme, jak je život drsný. Proto se snažím vyzobávat mezní situace, popisovat životní zlomy.

Playboy: Jsi ale závislý na drsné životní realitě. Kdyby jí nebylo, neměl bys o čem psát...
Fanánek:
No, kdybychom zpívali o běžných věcech, asi by to nikoho až tak moc nezajímalo, protože Tři sestry krásně nezpívají, z větší části ani nevypadají. Ale nedostatku drsných témat se nebojím. Člověk je neustále pod tlakem, musí něco řešit. Psychika dostává čočku. Nároky stoupají.

Playboy: Říká se, že komici bývají ve svém nitru smutní lidé. Tvůj humor je někdy až brutální. Nejdeš někdy od deprese k depresi?
Fanánek:
Deprese je strašně silné slovo. Od doby, kdy jsem se blíž seznámil s Karlem Svobodou, jsem velmi omezil používání tohoto slova. Takže depresi jsem na míle vzdálen. Pravda, někdy mě něco nebaví, ale vždycky se z toho dostanu. S něčím, co možná vypadalo jako náznak deprese, jsem úspěšně bojoval v závěrečné fázi mohutného pití. Tehdy se začaly dostavovat podivné, blíže nespecifikované stavy. Musel jsem tudíž svůj vztah k alkoholu předefinovat.

Playboy: Ze dne na den?
Fanánek:
Určitě ne. Postupně. Poslední čtyři roky nadměrného pití byly špatné. Nejdřív jsem si říkal, že mi to třeba nesedlo. Pak se ukázalo, že je potřeba přestat úplně, tento stav trval asi tři měsíce. Následoval postupný návrat, ale s respektem.

Playboy: Říká se, že když je něco hodně špatně, je nejlepší si z toho začít dělat srandu.
Fanánek:
Je to řečeno moc všeobecně a povrchně. Běžné situace se dají zlehčovat, což běžně děláme. Jsou ale věci, ze kterých si nelze dělat srandu. V žádném případě bych třeba nezpíval o nemocných dětech.

Playboy: Stalo se ti někdy, že jsi napsal text a pak konstatoval, že čeho je moc, toho je příliš?
Fanánek:
Nikoli, protože jsem se nikdy do ničeho podobného ani nepouštěl. Prostě jsem se rovnou vždycky vyhýbal tématům, ve kterých se může cosi podobného skrývat. Nejlepší jsou texty, které mě rozesmějí v okamžiku, kdy je píšu.

„Nejlepší jsou texty, které mě rozesmějí v okamžiku, kdy je píšu.“
Autor: profimedia.cz „Nejlepší jsou texty, které mě rozesmějí v okamžiku, kdy je píšu.“

Playboy: Hotový text uložíš do šuplíku, nebo na něm dál pracuješ až do doby, než se původní idea ztratí?
Fanánek:
Několikrát jsem zvolil variantu číslo dvě a nikdy to nedopadlo nejlépe. Vždy se ovšem jednalo o znamení nešťastné spolupráce. Jinak buď vyměním slovo, nebo celý text. Taky se mi stalo, že zůstala některá slova, ale smysl byl úplně jiný. Mně se třeba původní text líbil, ale nevzbudil patřičné nadšení u kolegů. Nakonec jsem i já usoudil, že téma je plytké.

Playboy: Sháníte do kapely muzikanty podle toho, aby zahráli, co je potřeba, nebo trváte na existenci tvůrčího elementu?
Fanánek:
Nikdy jsme žádného muzikanta nesháněli. Kdysi se nám v autě zabil bubeník. Dohodli jsme se, že nechceme přestat, bylo nutno najít někoho jiného. Když už jsme chtěli dát inzerát, napadlo mě, že znám z hospody na Pekařce pingla. Líbilo se mi, že hrál na bicí po práci, když jezdil přes půl Prahy do hospody jenom proto, že ho nechali po práci v restauračních prostorách bubnovat. Když jsme za ním přijeli, zrovna leštil záchody. Supici nám dohodil jeden kamarád. Prý zná fajn holku, která hraje na harmoniku. V životě jsme vyhlásili jediný konkurz, vítězný harmonikář nám ale nesedl. Nutno říci, že vyhrál, protože se nepřihlásil nikdo jiný.

Playboy: Existují dva Fanánkové? Jeden nabízí svůj názor na život, druhý píše texty na kšeft?
Fanánek:
Je to jedno a to samé. V každém textu je nějaký můj prožitek. Když jsem dělal muzikál s Michalem Davidem a do toho zároveň naši desku, podařilo se mi dostat podobný příběh do šestnáctého století i na cédéčko Tří sester. Stejně tak existují styčné body v případě Pokondra a kapely. Větší blázinec by nastal, kdybych měl zpívat odlišné styly. Naštěstí nedisponuji univerzálním hlasem, takže budu vždycky zpívat jako Fanánek.

Playboy: Napíšeš text, konstatuješ, že je nic moc, takže ho nabídneš Gottovi nebo Bílé?
Fanánek:
Vůbec ne. Musím dostat písničku, vědět, pro koho je a co by mělo asi tak být obsahem textu. Proto se pochopitelně cítím nejsvobodněji při psaní pro Tři sestry, kdy mě nic neomezuje. Jinak psát texty bez muziky mě nebaví, vždycky to sklouzne do nějaké divné formy.

Playboy: Při poslechu některých věcí od Lucie Bílé, například Vokurky, si vždycky představuji, jak si sedne paní Bílá s paní Osvaldovou, shodnou se na tom, že chlapi jsou svině a vznikne z toho super písnička.
Fanánek:
Lucka je skvělá, ale jsem přesvědčen o tom, že se jedná o prožitky Gábiny. Lucka se dokáže přizpůsobit všemu, dokáže se do všeho přesně trefit. Třeba i do shakespearovského textu. V jejím případě je tam atmosféra pokaždé. V tom spočívá její genialita. Ale já pro ni napsal snad jen tři texty. Jeden do pohádky a dva duety s Karlem Gottem. Ale moc hezky se to vyjímá v portfoliu.

Playboy: Tři sestry se mi nikdy nezdály upocené, s radostí postrádám tvůrčí stres. Nebo se mi to zdá?
Fanánek:
Snad ne. Některé desky, třeba hudba z Marsu, vznikaly v tak krásné atmosféře, že je to znát. Na druhou stranu na Lihové škole umění, která pro mě představuje začátek nové etapy, jsem dělal v době, kdy jsem měl hodně špatnou nohu. Bylo parné léto, skoro jsem nemohl chodit, seděl hodně vynervovaný v pracovně a dumal nad svou budoucností. Nakonec z toho byla vynikající deska. Další důkaz nezávislosti ducha.

Playboy: Mnohonásobný paralympijský vítěz Jirka Ježek mi přesvědčivě tvrdil, že amputace nohy byla tím nejlepším, co ho mohlo v životě potkat. Co nejlepšího potkalo v životě tebe? Kromě toho, že jsi poskytl interview Playboyi?
Fanánek:
To je nadsázka. Ale to s tím Playboyem jsi řekl hezky. Připomíná mi to rozplývání se Dary Rolins nad tím, že se objevila na obálce Elle. Prý se jedná o splněný sen každé ženy.

Playboy: Ty ale na obálce Playboye nebudeš...
Fanánek:
Tak to je špatné! Musím to dohnat. Jirka to asi myslel nadsázkou. I když s oběma nohama by byl jenom Jirka Ježek, nikoli geniální cyklista. I já s paralympiádou koketoval. Vzniklo to tím, že jsem znal Honzu Nevrklu, který trénuje postižené plavce. Poprosil mě, jestli bych si s nimi nezaplaval, že by to zajímalo novináře. Dorazil jsem o den dřív, bohužel tam byl i Záviš, kamarád se Znojma, a poněkud víc jsme popili. V ožralém stavu jsem šel ráno plavat a podle toho to vypadalo. Novináři potom napsali, že jsem se chtěl někam vetřít a nepodal dobrý výkon. Prostě to nepochopili. Smysluplnější se jevilo dostat se na paralympiádu v disciplíně benchpress, ale limit byl hodně tvrdý. Když jsem se k němu blížil, začal mi odcházet loket. Muselo by se to něčím prosypat, do čehož jsem nechtěl jít.

Playboy: Co nejlepšího tě tedy potkalo v životě?
Fanánek:
Těžko říct. Myslím, že je na to brzo. Chybějící noha není tím nejlepším, co mě potkalo, ale zároveň se nejedná o nejhorší událost. Ale člověk je díky tomu jiný, solitér. Ale mně to nevadí. Hlavně, že přes všechno dosud prožité žiju.

Související témata: Lou Fanánek Hagen , tři sestry , výročí , hudba , muzika , interview , rozhovor