Zdroj: archiv Libora Špačka
Zdroj:
archiv Libora Špačka
Na konci devadesátých let studoval dnešní úspěšný režisér dokumentárních filmů, kameraman, fotograf, instruktor potápění a námořní kapitán v jedné osobě Libor Špaček v New Yorku fotografii. Svým specifickým pojetím uměleckých aktů se záhy prosadil i na poli reklamy.
Fotografie křivek ženských těl totiž pořizoval netradičně, pod vodní hladinou. Výsledkem jeho snažení byla velmi povedená kolekce „Underwater Fine Art Nudes“. Její první snímky vznikly v roce 2002, kolekce se poté rozrostla o desítky velkoformátových fotografií, které Libor vystavuje a publikuje po celém světě.
Chycení na první pokus
Dívkám pod vodou se ovšem od roku 2008 začalo dostávat čím dál menšího prostoru. Od té doby je totiž Libor prakticky permanentně na „útěku“. Se svou pracovní i životní partnerkou Petrou Doležalovou se pustili do realizace rozsáhlého projektu „Escape to Nature.“ Ten se skládá, jak ostatně oznamuje název, z útěků do přírody. „Petra se mnou dělala rozhovor do nějakého časopisu, bavili jsme se o mých cestách a zážitcích. Řekla mi, že taky fotí, tehdy ale preferovala sever, zatímco mě baví hlavně Indický oceán a Pacifik. Pak mi řekla, že by to chtěla zkusit s focením pod vodou, ale nezná žádného instruktora potápění. Tak jsem jí vysvětlil, že jeden stojí shodou okolností před ní,“ vzpomíná Libor Špaček. „Před první větší akcí jsme se dohodli na společné cestě na ostrovy v Indickém oceánu, že kdyby to Petře pod vodou nešlo, udělá spoustu fotek nahoře. Chytila se ale na první pokus, k tomu píše texty a komentáře.“
Zdroj: archiv Libora Špačka
Zdroj:
archiv Libora Špačka
Podmořská opera
První útěk dvojice Špaček – Doležalová směřoval v roce 2008 na, Mauricius. Jednalo se o logickou volbu, ostrov nabízel dokonalou přírodu, přátelské domorodce, mimořádně barvitý podmořský svět. Po návratu následovala výstava velkoformátových fotografií. Zároveň se s pomocí přátel zrodil dokumentární film „Útěk na, Mauricius.“ Shodou okolností se v době ukončení prací na dokumentu konal v Karlových Varech Mezinárodní festival turistických filmů známý jakou Tourfilm. „Kamarádi nás přesvědčili, že náš film nevypadá vůbec špatně, takže jsme se přihlásili do soutěže. Nevím, jestli to bylo pouze díky obrazovému materiálu, nebo rozhodla dokonalá muzika Michala Pavlíčka, ale získali jsme druhou cenu, což se zároveň rovnalo ceně za nejlepší český film na festivalu,“ říká Libor. Na úspěch z Karlových Varů totiž navázal celosvětový Oskar za krátký snímek „Podmořská opera“, z Mezinárodního festivalu krátkých filmů v Anglii. Od té doby se roztrhl s domácími i mezinárodními cenami z prestižních festivalů pomyslný pytel, do dnešního dne jich na konto Libora s Petrou přibylo osmatřicet!
Zdroj: archiv Libora Špačka
Zdroj:
archiv Libora Špačka
Cestování je změna
Každému „útěku“ předchází pečlivá práce spojená s výběrem destinace. Na začátku jsou publikace a systematický sběr informací. Poté následuje oslovení možných partnerů, v případě kladné odezvy přichází na řadu výběr lokality. Před odesláním carga o hmotnosti cca 250 kg, je nutno vyřídit veškeré nezbytné formality spojené s filmováním. I přes dlouholetou spolupráci s turistickými boardy a globálnímu věhlasu, kterému se Libor se svou partnerkou těší, nelze vyloučit případné komplikace. „Před odletem na Papuu - Novou Guineu, nám bylo několikrát řečeno, že filmařská víza dostaneme po příletu na letiště. Dva dny před odletem, tedy v době, kdy už jsme měli odevzdané cargo a koupené letenky, přišla nová informace. Za účelem pořízení víz si musíme udělat neplánovanou pauzu v Singapuru,“ říká Libor s tím, že problémy jsou od toho, aby se řešily.
Zdroj: archiv Libora Špačka
Zdroj:
archiv Libora Špačka
Časy se mění, bohužel...
Předmětem 52 minut dlouhých dokumentů jsou především záběry podmořského světa zabírající více, než třetinu celkové stopáže. Práci na svých filmech považuje Libor za důležitou a zároveň přínosnou, neboť časy se mění. V tomto případě bohužel k výrazně horšímu. „Na některá místa se vracím potápět po deseti letech. Pokaždé je to trochu depresivní. Najednou zjišťuji, že během času zmizely korály, tím pádem automaticky mizí ryby a s nimi podstatná část podmořského světa.“
Občas dojde i na dramatické události. Hned při prvním společném natáčení s Petrou na Mauriciu Libor najednou konstatoval, že v důsledku souhry okolností (velké vlny, nepřipevněné schůdky k lodi, starost o partnerku a techniku) zůstal v potápěčské rukavici článek jednoho z prstů. „Ruku jsem zabalil do ručníku a vyrazili jsme do místní nemocnice. Nějaký doktor mi řekl, že je to dobré, rána se začistí a hotovo. Byť mi nebylo zrovna nejlépe, razantně jsem protestoval, poukazujíce na to, že mám zbytek prstu v rukavici a mával ručníkem nad hlavou. Doktor mi řekl, že na něco podobného sice nejsou uzpůsobeni ale na druhé straně ostrova, zhruba čtyři hodiny cesty, je klinika, kde by to měli zvládnout. Nakonec jsme tam dorazili, doktor ponořil část prstu do fyziologického roztoku a za dvě hodiny mě vezli na operaci. Ráno jsem se probudil a prst byl zpět na svém místě.“
Zdroj: archiv Libora Špačka
Zdroj:
archiv Libora Špačka
(Rozhovor s Liborem Špačkem čtěte v srpnovém vydání Playboye)