návrat zpět
Co hledáte?
Smazat

reklama

reklama

Autor: archiv Jaroslava Petrouše
People

Jaroslav Petrouš: „Vytloukal jsem bolest bolestí...“

Vydáno: 13.05.2021
Ještě před deseti lety patřil excelentní paravrhač (disk, oštěp, koule) do málo početné kategorie těch, kteří neprosili o štěstí, ale jen o trochu méně bolesti. V roce 1994 mu 750 kg těžký vozík rozdrtil kotník levé nohy, za dalších jedenáct let si při paintballu utrhl v koleni stejné nohy vše, co se utrhnout dalo. V roce 2011 zvolil dobrovolnou nadkolenní amputaci a stal se pilným sběratelem medailí z vrcholných světových soutěží.

Playboy: Paracyklistický fantom Jirka Ježek mi říkal, že amputace nohy byla to nejlepší, co ho mohlo v životě potkat. Vy jste pro změnu po amputaci toužil. Říkám si, kdo z vás dvou je větší drsňák.
Petrouš:
Je pravda, že tak dlouho jsem prosil, ať mi tu nohu uříznou, až se mi to konečně na druhý pokus povedlo.

Playboy: Zaznamenal jsem, že lidi bez některé z končetin mají smysl pro humor…
Petrouš:
Miluji černý humor, nejraději si dělám legraci sám ze sebe. Jsem velký propagátor chození v kraťasech, i když je venku mínus patnáct. Lidi říkají, že mi musí být zima… Odpovídám, že ne, protože je mi jenom poloviční zima.

Playboy: Platí, že duševní bolest je těžší než fyzická, nebo se jedná o spojené nádoby?
Petrouš:
Jedno souvisí s druhým, trpěl jsem permanentní bolestí, která nešla ničím utišit, vedle těla ničila i duši. Úraz se mi stal v roce 2005, k amputaci došlo v listopadu 2011, předtím jsem absolvoval šest operací a bylo to horší a horší. Můj život probíhal tak, že mě operovali, po deseti dnech mi vytáhli stehy a nastupoval jsem na několik měsíců do rehabilitační kliniky v Kladrubech. To se opakovalo v pravidelných intervalech několikrát. Nakonec to došlo do stadia, kdy jsem nějak usnul, a manželka mě budila, protože jsem ze spánku brečel bolestí.

Playboy: Odpírání spánku patří mezi efektivní nástroje mučení...
Petrouš:
Chápu, protože permanentní únava je strašná. Pracoval jsem pro společnost Makro, z pozice autora kávového konceptu Rioba jsem měl na starosti Česko a Slovensko. Každá cesta na Slovensko se odehrávala podle stejného scénáře. Dojel jsem k benzince, udělal několik speciálních cviků, kterými jsem bolest na chvíli utlumil, sklopil jsem sedačku a chvíli spal. Pak mě probudila bolest, opláchl jsem si obličej a jel k další benzince. Dodnes děkuji tomu nahoře, že jsem nezpůsobil žádnou nehodu.

Playboy: Když se člověk dívá na seriál Doktor House, může nabýt dojmu, že na léčbu bolesti stačí spousta vicodinu.
Petrouš:
Tomu jsem naštěstí nepropadl. Bylo to ale šílené, v Centru na léčbu bolesti mě paní doktorka ládovala až třiceti prášky denně. Dopadlo to tak, že jsem bral prášky na prášky, protože některé byly tak silné, že mě rozežíraly zevnitř. Přesto bolesti neustávaly, takže doktoři nakonec dospěli k přesvědčení, že jedinou variantou je morfium. Na to jsem nepřistoupil. Kdybych to udělal, přišel bych o rodinu a stala se ze mě troska.

„Trpěl jsem permanentní bolestí, která nešla ničím utišit, vedle těla ničila i duši.“
Autor: archiv Jaroslava Petrouše „Trpěl jsem permanentní bolestí, která nešla ničím utišit, vedle těla ničila i duši.“

Playboy: Takže jste musel doktory prosit, aby vám uřízli nohu?
Petrouš:
U nás to funguje tak a v drtivé většině případů je to správně, že dokud existuje sebemenší naděje, lékaři léčí. Amputace je radikální a nevratné řešení, není jiné cesty. Proto musíte doktory, ale i sebe přesvědčit na sto procent, ne jen na devadesát devět, že na amputaci trváte. Nesmí existovat ani procento pochybností. Věděl jsem, že amputace je jedinou cestou, jak se konečně stát zdravým člověkem. Vím, že je to pro spoustu lidí nepochopitelné, ale je to tak. Je pravda, že dva tři dny po amputaci jsem přistoupil na utišující léky, protože bolest byla strašná, ale zároveň jiná.

Playboy: Jak moc jiná?
Petrouš:
Věděl jsem, že aktuální bolest je ta největší. Tělo fungovalo s ustupující bolestí čím dál tím líp, po třech dnech jsem už cvičil s rehabilitační sestrou, chtěl jsem domů, do práce. Věděl jsem, jak budu fungovat. Začal jsem žít úplně jiný život.

Playboy: Neříkal jste si před amputací, že by nebylo od věci dejme tomu rok počkat, věda jde rychle dopředu, můžou přijít nové materiály?
Petrouš:
Pan doktor Staša, sportovní traumatolog, který se o mě staral od mých sedmnácti let, kdy mi ještěrka rozdrtila kotník, mě dlouho přemlouval, abych ještě zabojoval, že se do medicíny sypou strašné peníze. Po čase, když zjistil, v jakém je noha stavu, mi řekl, že sežene doktora, který se na to podívá, protože sám amputace nedělá. Doktorem byl profesor Tomáš Trč z motolské nemocnice, po prohlídce se posadil za stůl, otevřel deník, podíval se na mě a zeptal se, jak na tom budu za čtrnáct dnů. Řekl jsem mu: Pane doktore, pokud myslíte to, co já, mám určitě volno. V té chvíli ze mě všechno spadlo. Měl jsem za sebou pokus o sebevraždu, kdyby to mělo pokračovat dál tímto způsobem, asi by to napodruhé vyšlo.

Playboy: Neříkáte si někdy, že jste to s amputací uspěchal?
Petrouš:
Ani na zlomek sekundy. Nejlepší rozhodnutí svého života jsem udělal, když jsem si vzal svou ženu. Druhým nejlepším byla amputace.

Playboy: Dělíte svůj život na dobu před amputací a po ní?
Petrouš:
Vím, že je teď módní hovořit o době před covidem a po covidu… Možná to bude někomu znít divně, ale kdybych si mohl vybírat, nechtěl bych se vrátit do časů před úrazem. Amputace ze mě udělala lepšího člověka, vážím si věcí, které jsem do té doby považoval za samozřejmost. Protézu neberu jako hendikep, ale krásný módní doplněk, nechal jsem si na ni udělat speciální kryt, na kterém mám českou vlajku.

„Protézu neberu jako hendikep, ale krásný módní doplněk.“
Autor: archiv Jaroslava Petrouše „Protézu neberu jako hendikep, ale krásný módní doplněk.“

Playboy: Na druhou stranu, před amputací jste založil rodinu, vybudoval kariéru. Není to přece jen víc než protéza a medaile?
Petrouš:
To, že vám pověsí na krk medaili, je hezká věc. I když dneska už vám medaili na krk ani nepověsí, musíte si ji vyzvednout. Posledně mi ji poslali na hotel, je to takové neosobní. Nejen proto mě mnohem víc než medaile bere práce pro Nadační fond KlaPeto, který se zaměřuje na pomoc hendikepovaným dětem. Je skvělé vysvětlit rodičům, že i člověk po amputaci může žít plnohodnotný život.

Playboy: Před amputací jste si říkal, že se do života budete vracet krůček po krůčku, nebo jste měl jasnou strategii?
Petrouš:
Platila varianta číslo dvě. Nebyl jsem naštěstí v situaci člověka, který se probudí po autonehodě a zjistí, že nemá nohu nebo ruku. Takovému člověku se obrátí svět vzhůru nohama, řeší, co práce, rodina… Já měl v tomto ohledu jasno, amputace pro mě představovala vidinu lepšího světa bez bolesti.

Playboy: Co jste si ze schopnosti překonávat bolest přinesl do sportu?
Petrouš:
Naučil jsem se vytloukat bolest bolestí. Před amputací jsem si často nakládal šílené dávky, bolelo to tak moc, že jsem na bolest nohy na chvíli zapomněl.

Playboy: Termín práh bolesti vám asi nic moc neříká...
Petrouš:
Mám práh bolesti hodně posunutý. A ne vždy je to ku prospěchu věci. Před dvěma lety jsem měl boreliózu, ale pořád jsem necítil opravdovou bolest, takže se nemoc rozvinula do druhého stadia a napadla klouby. Doktor mi říkal: „Vždyť jste musel mít strašné bolesti, proč jste nedorazil dřív…“ Vysvětlil jsem mu, že díky prožitému mám tendenci věci bagatelizovat. Pevně doufám, že se s věkem a přibývajícími zkušenostmi naučím tělo poslouchat.

Související témata: Jaroslav Petrouš , interview , rozhovor , bolest , zdraví , sport , handicap