návrat zpět
Co hledáte?
Smazat

reklama

reklama

Autor: Staff Sgt. Russell Lee Klika
People

Jak nikdo nevyhrál válku

Vydáno: 24.11.2021
Už major Hopfire ve slavné knize Jak jsem vyhrál válku věděl, že nikdy není radno podceňovat Afghánce. Obyvatele v posledních desetiletích velmi často skloňované země totiž považoval „za zatraceně lstivé bestie, které se svléknou do roucha Adamova, namastí se, až jsou kluzcí jako úhoři, prosmýknou se pod plachtou jako hadi a ukradnou pušky...“

Výše zmiňovaný major popisoval boj důstojníka britské armády s odbojnými Afghánci a čtenářům přišla jeho slova nepochybně k smíchu, což bylo ostatně záměrem autora Patricka Ryana. Jak se ovšem po desítkách let přesvědčily armády Sovětského svazu a NATO, v Afghánistánu cizí voják moc legrace neužije. Nicméně zatímco sovětská armáda vpadla do Afghánistánu v roce 1979 za účelem rozšíření sovětského impéria, NATO v čele s USA reagovalo na události z 11. září 2001, stěžejním motivem invaze byl boj s terorismem.

V zajetí mylných představ

Jak Sověti, tak Američané ovšem žili, jak se ukázalo v mylné představě, že stačí obsadit hlavní město Kábul, dosadit spřátelenou vládu a je hotovo. Nakonec to dopadlo tak, že obě velmoci čekala dlouhá, krutá a hlavně předem prohraná válka. Moskva mnohem víc „krvácela“: během deseti let zahynulo 1,5 milionů lidí, leč celou válku pořídila za dvě miliardy dolarů. Náklady na boje v Afghánistánu vyšly jen USA asi na 980 miliard dolarů, k tomu nutno přičíst 342 tisíc mrtvých. Podle veřejně dostupných zdrojů zahynulo 40 tisíc civilistů, amerických vojáků a spojenců padlo přes 3500, domu se nevrátilo 14 českých bojovníků. Ztráty Tálibánu činily asi 85 tisíc lidí, zbytek připadá na afghánskou vládu a policii.   

Sovětský svaz zanechal po svém stažení na místě relativně stabilní komunistický režim prezidenta Nadžíbulláha. Ten se zhroutil za čtyři roky poté, co v důsledku korupčních afér ztratil podporu obyvatelstva, a hlavně po rozpadu SSSR skončily dodávky zbraní nezbytné pro udržení režimu. Na rozdíl od toho vejde bohužel nepříliš koordinovaný úprk vojsk NATO do dějin.

Jak Sověti, tak Američané žili, jak se ukázalo v mylné představě, že stačí obsadit hlavní město Kábul, dosadit spřátelenou vládu a je hotovo.
Autor: U.S. Army Jak Sověti, tak Američané žili, jak se ukázalo v mylné představě, že stačí obsadit hlavní město Kábul, dosadit spřátelenou vládu a je hotovo.

Podobnost čistě náhodná?

Jak poukazuje server BBC, přestože během posledních dvaceti let nedosáhl Západ v Afghánistánu takřka ničeho, rozhodně se nejedná o největší vojenský debakl civilizovaného světa v převážně horské zemi. Toho se totiž Západu dostalo v letech 1839 až 1842, kdy britská armáda, do té doby považovaná za nejsilnější na světě, byla na hlavu poražena víceméně zoufale vyzbrojenými domorodci. Z 18 500 vojáků, kteří tehdy opustili do té doby Brity ovládaný Kábul, se do Džalalabádu dostal pouze jediný anglický občan, asistent chirurga dr. Brydon.

Jinak ovšem existují nápadné podobnosti. Stejně jako v případě Sovětů a Američanů vsadili i Britové na taktiku obsazení větších měst, když vojenské posádky musely odolávat útokům vedeným domácím obyvatelstvem podporovaným bojovníky. Kromě toho Anglií dosazený „vládce“ Šáh Šudžá pocházel ze stejného kmene Popalzai jako bývalý prezident Karzaj. A tehdejšími protivníky panovníka Šudži byli zejména bojovníci kmene Ghilzai, ze kterého se rekrutoval a rekrutuje největší počet pěšáků Tálibánu.

Z 18 500 vojáků, kteří tehdy opustili do té doby Brity ovládaný Kábul, se do Džalalabádu dostal pouze jediný anglický občan, dr. William Brydon.
Autor: Elizabeth Thompson Z 18 500 vojáků, kteří tehdy opustili do té doby Brity ovládaný Kábul, se do Džalalabádu dostal pouze jediný anglický občan, dr. William Brydon.

Nejen lidé a kamení...

Poté, co Angličané obsadili v roce 1839 část Afghánistánu, zeptal se poražený emír jejich velitele, jaký má smysl dobývat zemi, ve které jsou pouze lidi a kamení. Od té doby museli Britové (1842), Sověti (1988) a NATO (2021) shodně konstatovat, že okupace Afghánistánu se rovná vysokým ztrátám na životech a velkým finančním investicím, neboť se nejedná o zemi, která je schopna financovat vlastní okupaci. A o to paradoxněji se jeví informace, podle kterých je chudý Afghánistán zdrojem bohatství za až tři biliony dolarů. Součástí nerostného bohatství je železo, měď, lithium, zlato a fosilní paliva, což vysvětluje zájem Ruska a Číny na dobrých vztazích s Tálibánem.  

V této souvislosti server BBC zmiňuje diskusi z roku 1963, kterou vedli odstupující britský premiér Harold Macmillan a jeho nástupce Alec Douglas-Home. Nový obyvatel Downing Street 10 se měl tehdy zeptat svého předchůdce, jak nejlépe zvládnout funkci. „Můj drahý chlapče, dokud nenapadneš Afghánistán, bude všechno v nejlepším pořádku,“ zněla odpověď.

(Článek Pod palbou, ale vždy nestranně, čtěte v prosincovém čísle Playboye)
Související témata: Afghánistán , válka , Playboy 12/21 , dobrodruzi , Lékaři bez hranic