Haiti a Praga V3S

Opakovala se tak situace z 12. ledna 2010, kdy počet obětí kolísal mezi 150 až 300 tisíci. Mezi dobrodruhy, kteří tenkrát vyrazili na místo činu, byl Filip Hlásný, spolumajitel rodinné firmy specializované na nákladní dopravu.

Německé fiasko

Zajímavý příběh začal v roce 2008, kdy se Filip potkal se známým, který mu prozradil, že kolega z práce má zajímavou práci v zahraničí pro někoho, kdo rozumí vétřieskám. Jenom neví, jestli se jedná o Haiti nebo Tahiti. Filip se spojil s manažerem projektu Praga–Haiti Václavem Vackem a dozvěděl se, že v Praze je připraveno skříňové auto, které je potřeba dostat na Haiti, kde má sloužit potřebám katolické mise otce Romana Musila. Zároveň bude potřeba naučit ve vesnici nějakého místního hocha elementárním opravám a řízení auta.

S vidinou práce v dobrodružných podmínkách Filip nabídku přijal. Nejdřív v Praze auto doladil a pak nabral směr německý přístav Bremerhaven. Cesta po vlastní ose trvala dva a půl dne, ze strany dalších řidičů byla provázena zejména na německých dálnicích pohledy obdivu i hrůzy. Ke kuriózní situaci došlo po příjezdu do přístavu. Řidiči měli nechat klíče od vozidla v kanceláři, o nalodění se postarají místní hoši. Filipa a jeho kolegu však naštěstí proces naloďování zajímal. „Němci se snažili chvíli budit dojem, že se nic neděje. Jak ale vyšlo najevo, nedokázali zařadit zpátečku. Nakonec jim došlo, že to přes veškerou snahu bez nás nezvládnou. Takže jsem se posadil do auta a bez problémů zacouval do kontejneru.“

Bez razítka ani ránu

Plavba po trase Bremerhaven – Port-au-Prince trvala pět týdnů. Následující celní odbavení zabralo další tři měsíce. Sebemenší posun auta po přístavu totiž musel být podpořen patřičným podpisem a razítkem. A každý podpis něco stál.

Poté vůz putoval do vesnice na severu země jménem Baie-de-Henne, což lze volně přeložit jako Zátoka Slepic. Její nejvýraznější osobností byl nepochybně český katolický kněz Roman Musil. Ještě před vysvěcením absolvoval základní vojenskou službu a naučil se jezdit Pragou V3S, která v něm zanechala hluboký dojem. Proto v okamžiku, kdy byl během dovolené v Česku tázán na to, co by nejvíc prospělo jeho haitské misi, bez váhání odpověděl, že auto, které zvládne všechno, tedy vétřieska. „Otec Roman založil školu, kterou spravoval. Potom se rozhodl, že bude pomáhat místním obyvatelům v jejich stavebních aktivitách. Vzal si džíny, sedl do auta a jel nakoupit čtyřicet pytlů cementu a plechy na střechu, které rozdal místním. Cesty na Haiti jsou jen pro otrlé. Něco jako asfalt prakticky neexistuje, vrcholem blaha je polní cesta plná kamení. Každých deset metrů přijde skok, životnost tlumičů je v lepším případě něco přes měsíc.“

V době své první pracovní návštěvy na Haiti tak Filip nejdřív zprovoznil náklaďák, pak oživil řidičské znalosti otce Romana a naučil základním dovednostem místního snaživého hocha jménem Markadne. „Loučili jsme se klasicky. Jako že se ještě někdy uvidíme. Ani jeden z nás netušil, že to bude za tak dramatických okolností.“

Zemětřesení

Ke konci roku 2009 se však vétřieska i přes dlouhé konzultace po skypu nerozjela, přičemž výměna palivového čerpadla byla nad síly kněze i jeho haitského pomocníka. Filip tak musel znovu na Haiti. Odlet byl stanoven na 17. ledna 2010. Pět dní předtím však došlo v zemi ke katastrofickému zemětřesení. „I když jsme viděli v televizi děsivé obrázky, nikoho nenapadlo, že bych neodletěl. Otec Roman mě ale informoval, že v okolí Port-au-Prince je situace životu nebezpečná, protože v okolí řádí gangy. Proto došlo na poslední chvíli ke změně trasy,“ vzpomínal Filip, který se musel dopravit do sousední Dominikánské republiky a pak se s pomocí několika duchovních dostal do vesnice.

Samotná výměna palivového čerpadla trvala dva dny. Po zbytek času pracoval Filip ve službách otce Romana. „Když jsem viděl všechnu tu spoušť, v rámci profesní deformace jsem si začal v hlavě okamžitě přehrávat, jak bych řešil odklízení sutin. Někomu se taková míra racionality může zdát podivná, ale vycházel jsem z toho, že pokud se budu věnovat jen mrtvým a zmrzačeným, může se to negativně podepsat na mojí psychice.“

Boj o vodu

Po zemětřesení v zemi propukla epidemie cholery, začal boj o pitnou vodu. Za tímto účelem přibyla vrtná souprava a další Praga V3S v podobě sklápěčky s hydraulickou rukou. Filip zastával funkci vrchního technika projektu zodpovídajícího za stav veškeré techniky. „Bylo to trochu komplikovanější než předchozí mise. Markadne sice zvládl řídit skříňové auto, ovládaní hydraulické ruky a sklápění je ale přece jen něco jiného. Otce Romana Musila mezitím vystřídal Rodolphe Baltazar, který neřídil a nemluvil česky. Každý den se šlo do práce s tím, že pokud se něco stane s technikou, znamená to konec vrtů. Přitom místní čekali na vodu roky. Mimochodem, někdy je voda v deseti metrech, jinde v padesáti. Nejhlubší vrt, bohužel suchý, byl v jedenaosmdesáti metrech. Nakonec jsme to ale zvládli.“