Erich Honecker: soudruh vůl a osel

Jinak na Západě populární tvůrce sovětské perestrojky na výzvu Ronalda Reagana do Berlína nedorazil, neboť k tomu neměl důvod. Tehdejší Německé demokratické republice, kterou proslavilo vedle krásné krasobruslařky Katariny Wittové především bakelitové vozidlo s názvem Trabant, totiž vládl pevnou rukou Erich Honecker (1912–1994). Moskva se navíc v čase Reaganovy výzvy mohla opřít o další pokračovatele Leninova odkazu Gustáva Husáka (Československo), Todora Živkova (Bulharsko), Nicolae Ceauşeska (Rumunsko), Wojciecha Jaruzelského (Polsko) a Jánose Kádára (Maďarsko).

Ani 50, ani 100 let...

Při vší neúctě k výše uvedeným, byl nejsveřepějším bolševikem nepochybně Erich Honecker. Ultrakomunista stalinistického ražení nastoupil do funkce generálního tajemníka Sjednocené socialistické strany Německa v roce 1971 a zdárně navázal na odkaz ještě většího zlosyna Waltera Ulbrichta. Jak se později nechal slyšet šéf nechvalně proslulé východoněmecké tajné policie Stasi Erich Mielke, viděl Honecker třídního nepřítele doslova za každým stromem, čemuž odpovídal i způsob jeho vlády.

O myšlenkových pochodech stranického šéfa vypovídají výstižně vyjádření z období, ve kterých mohl věřit ve světlou budoucnost komunismu snad pouze chovanec psychiatrické léčebny. Ještě v polovině ledna 1989 Honecker hlásal, že Berlínská zeď bude stát 50, nebo i klidně 100 let, pokud bude potřebná. A 18. srpna 1989, pouhé dva měsíce předtím, než byl donucen složit funkci, pravil doslova: Žádný vůl nebo osel nemůže zastavit budování socialismu.

Nakonec Berlínská zeď nestála ani 50 let a už vůbec ne 100 let. A přitom stačilo málo. Během přímého televizního přenosu tiskové konferenci 9. listopadu 1989, kdy se východoněmecký socialismus snažil udržet při životě Honeckerův nástupce Egon Krenz, vystoupil člen politbyra Günter Schabowski. Mimo jiné pravil, že cesty do západního pohraničí jsou povoleny přes všechny hraniční přechody. Na dotaz jednoho italského novináře odpověděl, že nabrat kurz SRN je možné ihned. A desítky tisíc obyvatel východního Berlína ho vzaly za slovo.

Adopce a převýchova

Manželé Erich a Margot Honeckerovi sice neskončili na rozdíl od rumunských souputníků Nicolae a Eleny Ceauşeskových rovnou před popravčí četou, bylo však zřejmé, že na rozdíl od dalších komunistických vůdců nebude jejich dosavadní činnost zcela opomenuta. Soudružka Margot Honecker, mimo jiné členka ústředního výboru strany a ministryně školství, odstoupila ze všech funkcí dva dny po svém manželovi. Ještě před koncem roku však stanula v pořadí třetí manželka stranického vůdce před výborem Lidové sněmovny NDR a musela vysvětlovat nucené adopce dětí, které byly víceméně násilím odebírány politicky nespolehlivým rodičům. Zároveň byla tázána na fungování mládežnických pracovních táborů, do kterých strana posílala neplnoleté jedince, kteří se vymykali představám o radostných budovatelích socialismu. Východoněmecké poslance rovněž zajímaly majetkové poměry rodiny. Ve stejném čase byla na Ericha Honeckera podána žaloba za zneužití moci a korupci, posléze přibylo obvinění za střelbu po lidech pokoušejících se zdolat Berlínskou zeď.

Konec v Chile

Pak však přišla euforie ze sjednocení, kterou manželé využili k emigraci do Moskvy, podle všeho s vědomím vysokých stranických představitelů Sovětského svazu. Útěk zdůvodňovali léčbou rakoviny, která napadla Honeckerova játra. Německá vláda však toužila přes nemoc silně po jeho návratu, bývalý stranický boss se s manželkou proto uchýlil na chilské velvyslanectví s cílem odletět za dcerou Sonjou do Chile. Vláda jihoamerické země neprojevila nad jeho záměrem velké nadšení, takže komunista, který nechal střílet do lidí, nakonec začal vyhrožovat sebevraždou. Přesto nakonec skončil před německým soudem, který mu kladl za vinu odpovědnost za smrt 49 osob. Vzhledem k poslednímu stadiu onkologické choroby byl na jaře 1993 proces s definitivní platností zastaven a Erich Honecker se přestěhoval za manželkou a dcerou do Chile, kde 29. května 1994 zemřel. Choť Margot ho následovala za dva roky.

(Článek s názvem Když v Berlíně zatáhli železnou oponu je součástí červencového Playboye)