The Donald kontra „rakeťák“ Kim

Přitom to na první pohled může vypadat velmi jednoduše. Na jedné straně světová jaderná supervelmoc číslo 1. Na straně druhé ještě na počátku tisíciletí hladomorem zmítaná země, která sice plní podle vlastních údajů příjmovou stránku státního rozpočtu na 113,8 procenta (údaj z roku 2016), ale ještě před čtyřmi lety činil její roční hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele 853 dolarů. Pro ilustraci, Bangladéš na tom byla o 46 dolarů lépe.

Pyrrhovo vítězství

Irácká armáda převálcovaná v roce 1991 převážně US Army na tom byla asi lépe než dnešní vojska KLDR. „Vůbec bych to nesrovnával. V roce 1991 šlo jen o to, aby byl agresor vyhnán z malého Kuvajtu, zatímco v případě KLDR by to byla nejspíš totální válka,“ konstatuje bezpečnostní analytik Lukáš Visingr. „Přestože se dá o reálném stavu armády KLDR jen spekulovat, totalitní země vyvinula řadu zajímavých typů zbraní a hlavně nesmíme zapomínat na lidský faktor. Dějiny vojenství ukazují, že Asiaté jsou z hlediska disciplíny, morálky a výcviku mnohem lepšími vojáky než Arabové.“ Kromě toho byla v roce 1991 vojenská síla USA podceňovaná. „Ve vedení KLDR možná seděli a sedí fanatici, ale rozhodně ne hlupáci. USA a Jižní Korea by KLDR určitě společnými silami nakonec porazily, bylo by to však draze zaplacené vítězství.“

Tvrzení Lukáše Visingra potvrzují i údaje Military Balance z roku 2017, podle kterých investuje KLDR do obrany 25 procent HDP. Díky tomu si vydržuje třetí nejpočetnější armádu světa s asi 1,3 milionu lidí ve zbrani. K tomu přes osm milionů armádních rezervistů a hlavně má vlastní jaderný program.

Sázka na jádro

S jeho vývojem začala KLDR nejspíš v roce 1989, v poslední fázi vlády Kim Ir-sena. V roce počátku rozpadu východního bloku v čele se SSSR odhalila americká zpravodajská služba CIA na území KLDR výstavbu jaderného komplexu. Vzhledem k tomu, že čtyři roky předtím ratifikoval Pchjongjang dohodu o nešíření jaderných zbraní, začali Američané jednat. Režimu „stvořitele světa“ tehdy nabídli výměnou za dodržování smlouvy normalizaci vztahů, včetně nemalé ekonomické pomoci. V roce 1991 stáhly USA z Jižní Koreje jaderné zbraně. Následující rok sice KLDR povolila týmu International Atomic Agency (IAEA) návštěvu atomového komplexu v Jongbjonu, míra spolupráce však byla méně než mizivá. Nakonec se sice v roce 1993 podařilo silou diplomacie udržet KLDR v Mezinárodní dohodě o nešíření jaderných zbraní, podle IAEA však KLDR ve stejné době vyráběla atomovou bombu. V roce 1994 došlo k uzavření dohody mezi KLDR a USA. Komunistickou Koreu právě sužoval dlouhodobý hladomor, proto se rozhodla vyměnit ukončení jaderného programu za ekonomickou pomoc. I přes rozebrání jaderného reaktoru poukazovala IAEA na možnost nedostatečné kontroly. Pochybnosti se prokázaly v roce 1998, kdy Kim Čong-il přiznal odpálení rakety kvůli sestřelení vlastního satelitu. Experti ale střelu, která přeletěla Japonsko, považovali za test rakety s velmi dlouhým doletem. Jak navíc upozorňuje Lukáš Visingr, přestože je KLDR izolovanou zemí, dohodl se její vůdce s Pákistánem na oboustranně výhodné výměně korejské technologie balistických raket za pákistánské technologie jaderných zbraní.

Je proto otázkou, jak by si americký protiraketový systém THAAD rozmístěný v Jižní Koreji či rakety SM-3 na amerických lodích poradily se severokorejskými balistickými raketami krátkého a středního doletu. „Pokud by takové rakety doletěly na území Jižní Koreje či Japonska v menším množství, můžou být sestřeleny. Problém však spočívá v tom, že raket s krátkým dostřelem do 1000 km má Pchjongjang stovky, plus dvouciferný počet raket středního doletu. S takovým množstvím by si žádný protiraketový systém vzhledem k početnímu nedostatku vlastních raket neporadil.“

Atomový ping-pong

V říjnu 2002 obnovila KLDR podle USA vývoj atomových zbraní. Následující rok v lednu země Kimů vystoupila z Mezinárodní dohody o nešíření jaderných zbraní, v únoru vláda oznámila reaktivaci atomové elektrárny a obohacování plutonia. Během jara byly odpáleny dvě rakety, které skončily v moři. Při jednáních s USA oznámili představitelé komunistické země vlastnictví jaderné zbraně, přičemž role prostředníka se snažil marně zhostit Peking.

V roce 2004 řešil svět možný transport uranu z KLDR do Libye, na konci roku vzkázal Pchjongjang do Washingtonu, že kvůli vlastní obraně vyrábí další hlavice. Za další dva roky oznámila Severní Korea realizaci jaderného testu. Západní vědci zpochybnili jeho úspěšnost, přesto OSN přijala mimořádné sankce. Ty byly ještě zpřísněny po druhém výbuchu z května 2009. Ještě předtím, v roce 2007, Rusko oznámilo, že KLDR přechovávané plutonium stačí pro výrobu až 28 jaderných náloží.

V březnu 2012 souhlasil nový vládce Kim Čong-un s přerušením jaderných testů a obohacovaní uranu výměnou za potraviny. Za rok ovšem údajně v reakci na přelet amerických bombardérů nad svým územím vyhlásila Severní Korea raketovou pohotovost. V lednu 2016 radostně zvěstovala úspěšný test vodíkové pumy. V srpnu Pchjongjang potvrdil obnovení výroby plutonia. Loni v září provedla KLDR pátý, zatím nejsilnější test.

Bitva slov

Po nástupu Donalda Trumpa do úřadu skončila strategie „taktické trpělivosti“ Baracka Obamy spočívající v sankcích bez vyjednávání. Na konci dubna loňského roku v odpověď na testy raket zamířila k severokorejským břehům letadlová loď USS Carl Vinson. Na to z Trumpova pohledu dnešní „drahý předseda“ Kim III. reagoval vyhrožováním jadernou odvetou.

Podle tvrzení Pchjongjangu může KLDR disponovat do pěti let nukleárními raketami schopnými zasáhnout s výjimkou Havaje a Aljašky zbytek USA. Lukáš Vising je v tomto ohledu skeptický, neboť výroba mezikontinentální rakety schopné přeletět Pacifik představuje mnohonásobně větší problém než produkce raket krátkého a středního doletu. „Mezikontinentální střela stoupá do výšky stovek kilometrů, je vystavena obrovskému přetížení a její hlavice se musí vrátit atmosférou zpět. To všechno při strašlivých teplotách. K tomu je třeba bezpočet ostrých testů pevnosti trupu, fungování motorů, naváděcích systémů.“ S pravděpodobností hraničící s jistou lze říci, že KLDR za sebou nemá jediný úspěšný test, loni možná došlo ke dvěma testům, které skončily fiaskem. „KLDR nejspíš má většinu technologií potřebných pro výrobu mezikontinentální rakety, ale to je tak v této chvíli všechno. U balistických raket bych hovořil spíš o hypotetické hrozbě, zatímco střely krátkého či středního doletu představují hrozbu reálnou, něco jako trumfové eso.“