Bídný konec Rakouska-Uherska

Sebeurčení jako mravní zásada

Jak popisuje ve svém mistrovském díle Dějiny 20. století anglický historik Paul Johnson, udržet na konci první světové války ve střední Evropě staré uspořádání, bylo zcela nemožné. Všechna evropská nacionalistická hnutí byla totiž vedena a podněcována intelektuály a spisovateli, kteří zdůrazňovali jazykové a kulturní rozdíly mezi národy na úkor tradičních svazků a trvalých hospodářských zájmů nutících k životu v pospolitosti. Prakticky všichni evropští vzdělanci mladší generace souhlasili s názorem, že právo na národní sebeurčení patří k základním mravním zásadám. Nikdo neřešil, že sebeurčení je požadavek, který maří vlastní záměr, neboť tím, že osvobozuje národy a menšiny, tvoří další menšiny. Většinou se však sebeurčení v Evropě přijímalo jako věc nepopiratelná, tak, jak na ně později v padesátých a šedesátých letech nahlížela Afrika.

Zlatá Vídeň

Jak dále uvádí Paul Johnson, představa rozpadajícího se Rakouska-Uherska jako příkladného a poklidného mnohonárodního státu, je mylná. Ve skutečnosti se jednalo o bojiště čím dál tím většího nacionalistického antagonismu. Každá reforma totiž způsobila víc problémů, než jich vyřešila. Jako názorný příklad uvádí Maďarsko, kterému se dostalo v roce 1867 v rámci mocnářství samostatnosti. Budapešť začala záhy utlačovat své menšiny, zejména Slováky a Rumuny, a to mnohem krutěji a důmyslněji, než tomu bylo předtím ze strany Vídně. Kvůli národnostním výhodám byly zpochybňovány volby a ze stejného důvodu, jakmile reforma takové akce umožnila, byly rozvráceny zásady svobodného vnitřního trhu, bankovní systém, železniční síť.

Všichni proti všem

Podle anglického historika si Češi a jiné národy počínali podobně jako Maďaři. Žádná etnická skupina se nedokázala chovat důsledně a zásadově. To, co Němci požadovali a Češi odmítali v Čechách, žádali Italové a Slovinci v jižním Tyrolsku a ve Štýrsku. Všechny možné sněmy, parlamenty a národní shromáždění v Budapešti, Praze, Štýrském Hradci a Innsbrucku se staly arénou neúprosných národnostních tahanic. V Haliči bojovala rusínská menšina proti polské většině. V Dalmácii se menšina Italů potýkala s většinou Jihoslovanů. Následkem toho bylo nemožné vytvořit účinně fungující parlamentní vládu. Mezi roky 1900 a 1918 muselo být všech dvanáct ústředních vlád složeno téměř výhradně ze státních úředníků. Každá místní vláda, z níž byly menšiny vyloučeny, chránila, pokud to zákon dovoloval, svůj domácí průmysl, a když to možné nebylo, bojkotovala plánovitě zboží vyráběné jinými národnostními skupinami. Ne, život ve starém mocnářství nebyl normální.

(Text o tom, co by se stalo, kdyby se habsburská říše nerozpadla, čtěte v květnovém Playboyi)