Webové stránky skupiny Prima používají cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu souhlasíte s užitím cookies v rámci webů skupiny Prima. Více informací
Souhlasím
návrat zpět
Co hledáte?
Smazat
Reklama
Antonín Kratochvíl
Antonín Kratochvíl Autor: archiv Antonína Kratochvíla
People

Antonín Kratochvíl: „Existují různá pekla.“

Vydáno: 07.08.2018
V případě světoznámého fotografa je několik let starý titulek právě aktuální. I Antonín Kratochvíl se totiž stal obětí pekla jménem MeToo. Scénář je jasný, úspěšný muž a ženy, které si po letech vzpomněly, jak to bylo. Pro lepší pochopení Kratochvílovy duše nabízíme zkrácenou verzi rozhovoru.
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Tušíte, kolikrát jste se v životě podruhé narodil?
Každé ráno. Vždycky se probudím, krátce se zamyslím a řeknu: „Ty vole, to je dobrý. Ještě jsem tady.“ Občas bývám překvapený, že jsem se probudil.

Přežít cizineckou legii, díru v břiše, Rwandu, Bosnu, Kosovo, Irák a umřít v posteli…
Takto nad tím nepřemýšlím. Až nás jednou všemohoucí povolá, nebude co řešit.

Váš fotografický styl je charakterizován jako expresivní a sugestivní. Propracoval jste se k němu postupem času, nebo vám byl dán do vínku?
Když se někdy dívám na třicet let staré fotky a srovnám je s tím, co dělám dnes, je v tom rozdíl. Říká se, že moje fotky mají rukopis, dají se poznat podle kompozice. Nevím ale, jestli jsem se k tomu propracoval. Spíš jsem si postupem času začal ve větší míře uvědomovat některé věci. Myslím si, že v tomto ohledu jsem na konci, i když malé rezervy existují. Velkou část vlastních fotografií nemám pod kontrolou, jenom se snažím pokud možno co nejrychleji a nejpřesněji reagovat na to, co se děje v daném okamžiku. Pokud chce fotoreportér regulovat dění kolem sebe, nějak si ho upravovat k obrazu svému, mizí z fotky pravda, tedy to nejpodstatnější.

Momentka, kdy spojenecký sniper při válečném konfliktu v Iráku udržuje nepřátelské pozice v bdělosti.
Momentka, kdy spojenecký sniper při válečném konfliktu v Iráku udržuje nepřátelské pozice v bdělosti.
archiv Antonína Kratochvíla

Co náhoda? Kdyby Jimmy Page z Led Zeppelin nesáhl v roce 1975 v Indianapolisu po láhvi Jacka Danielse, nerozhodl se z ní napít a poblíž nebyl fotograf, nevznikla by jedna z nejslavnějších fotek rockové historie.
Před jedním focením mi Keith Richards najednou zavolal s tím, že chce, aby po příchodu do ateliéru stála na stole láhev Jacka Danielse. Nakonec se jí ani nedotkl, protože jsme si zakouřili haš. Vrátil jsem se zrovna z Afghánistánu, takže jsme na to téma dali řeč. Věděl o Mazár-e-Šarífu, tedy o místě, kde se dělá nejlepší hašiš na světě. Takže když jsme udělali fotky, šli jsme k němu na kouř. Focení se protáhlo na celý den.

Pokud pracujete s někým, jako je David Bowie, Keith Richards, Bob Dylan, musí být míra kompromisu z vaší strany asi větší než u focení bezejmenné modelky...
Všichni zmiňovaní si mě vybrali na základě mé předchozí práce. Takže kompromisy jsem moc dělat nemusel. Člověka to potěší. Zvlášť když se jedná o lidi, o kterých je známo, že fotografy moc nemusí. Takže když mi řekli, že se Bob Dylan nechal po deseti letech slyšet, že si mě vybral, dostavil se pocit radosti. Jak jsem se pak dozvěděl, Dylanův výběr vycházel z toho, jak dopadly fotky s Keithem Richardsem. Po celou dobu focení se mě ptal, jaké to s Keithem bylo. Když jsem mu řekl, že hodně ujetý, tvářil se spokojeně.

Portrét může vzniknout všelijak. Jako v tomto případě na newyorském Manhattanu. Poznali byste na něm herce Raye Liottu?
Portrét může vzniknout všelijak. Jako v tomto případě na newyorském Manhattanu. Poznali byste na něm herce Raye Liottu?
archiv Antonína Kratochvíla

Na většině vašich fotografií převládá bolest a utrpení. Posel špatných zpráv?
Ani ne. Spíš zvěstovatel reality. Lidi si musí konečně uvědomit, o čem je vůbec život. Skoro všichni tady brečí, jak moc jsou chudí. Přitom vůbec nevědí, o čem je chudoba. Většina z plačících má chaty, nějaké auto, kterým se na chatu dostanou. Pravda by je měla probrat.

Říká se, že každé zlo je k něčemu dobré. Dá se najít něco dobrého například na strašných zvěrstvech, která se udála ve Rwandě?
Pozitivní na té hrůze bylo, že se fotky dostaly do světa. Možná si další diktátor schopný něčeho takového uvědomí, že mu to neprojde. Američané byli nuceni přiznat, že vyvraždění sedmi set tisíc lidí během čtyř měsíců se rovná genocidě, do čehož se předtím nehrnuli. Je to stejné jako s holocaustem. Kdyby neexistovaly obrázky z koncentračních táborů, možná by byli Židé jako národ vyhlazeni. Nabízí se srovnání mezi německými koncentráky a ruskými gulagy. Technicky vzato to v obou případech byly fabriky na smrt. Z Ruska ale nebyly fotky, svět tak neměl na co reagovat.

Může být fotograf v době války objektivní, cvakat nezaujatě na obě strany?
I fotograf si může dovolit luxus v podobě emocí. Ale nesmí se to přehánět. Když jsem pracoval v Iráku, editoři po mně chtěli fotky, na kterých šíité dole na jihu vítají nadšeně spojenecká vojska. Pořád toužili po snímcích tanků a obrněných vozidel, vedle nadšené mávající davy domorodců, květiny. Nemohl jsem jim vyhovět, nic takového jsem totiž nikde neviděl. Jeden můj kolega to zvládl. Prostě místním zaplatil.

Prý se těšíte do nové války.
Netěším. Možná jsem něco řekl, a někdo si to špatně vyložil. Do války se člověk nemůže těšit.

Antonín Kratochvíl: Do války se nelze těšit.
Antonín Kratochvíl: Do války se nelze těšit.
archiv Antonína Kratochvíla

Proč potom působíte skoro v každém konfliktu?
Protože si myslím, že to má smysl. A jde taky o adrenalin. Člověk potřebuje čas od času ukázat, že nezapomněl pracovat.

V klidu a míru toho nejste schopen?
V klidu a míru si jdeš koupit do krámu polárku. To pro mě nepředstavuje moc velkou výzvu.

Související témata: Antonín Kratochvíl , fotografie , MeToo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama