Rodačka z Prostějova patřila v 80. letech mezi nejvyhledávanější modelky světa, fotila slavné obálky (včetně Playboye), hrála v klipech i ve filmech a mimo jiné byla jednou z prvních dívek, pro které se zavedlo označení supermodelka. Exkluzivní rozhovor nám tato mimořádně krásná, inteligentní a vtipná žena poskytla online videohovorem přímo z verandy svého newyorského domu, kam se právě vrátila z prázdnin. Pojďte si vychutnat rozhovor s Pavlínou Pořízkovou.
Jak vzpomínáte na svoje první módní focení?
Vypůjčila jsem si od sebe tento příběh do svého románu Léto modelky – bylo to focení pro časopis se svatebními šaty. Paradoxní je, že mi tehdy bylo teprve patnáct. A rovnou jsem fotila svatební šaty! Dokonce hned několikery, ještě s jedním francouzským modelem. Byla jsem z toho dost vykulená a celkem vystrašená, všechno mě hodně lekalo. Ale nakonec to dopadlo, myslím, dobře. Byla jsem tenkrát hodně tvárná. Kam mě postavili, tam jsem stála, můj názor na věc byl nulový. Prostě tady se postav a předstírej, že si bereš tohohle nádherného francouzského kluka. Což bylo, po pravdě řečeno, dost snadné. (směje se). Až mnohem později jsem si uvědomila, jak to vlastně celé bylo nemístné.
V patnácti předvádět svatební šaty, a to hned na prvním focení? Dneska by to bylo možná troch nelegální?
Ano, skoro ano (výrazně se směje).
Byla jste u toho, když se z modelek, což byly do té doby vesměs bezejmenné krásky, začaly v 80. letech stávat hvězdy, supermodelky. Jak se to podle vás stalo?
To je pro moji maličkost přece jen asi trochu velká otázka. Bylo to prostě tou dobou, osmdesátky... Nevím, jestli jste tou dobou už byl na světě... Ano, pochopitelně! Byla to zkrátka doba, která by se dala definovat slovem „more“ (anglicky více, pozn. red.). Všechno bylo velké, obrovské. Jistě, už předtím byly topmodelky. Byla tu Twiggy nebo Suzzi Pregger a spousta dalších slavných dívek, které zdobily obálky časopisů a měly smlouvy s kosmetickými firmami. Ale najednou, někdy v době, kdy jsem se v modelingu začala pohybovat já, se těm nejslavnějším začalo říkat supermodelky. Protože všechno bylo super (ve smyslu „nadměrné“). Naše ramenní vycpávky byly super, naše pasy byly super, naše výška byla super, celá ekonomika byla super. Ve společnosti se prostě tehdy nosilo takové velikášství a megalomanství. A dotklo se to i světa modelingu. Měla jsem velkou kliku, že jsem se s tím tehdy mohla svézt.
Dnes je po osmdesátkách velká nostalgie. Vrátil se Top Gun i Policajt z Beverly Hills, všichni poslouchají Tears for Fears. Co nás na této éře pořád tak přitahuje? A to včetně těch, kteří ji nemůžou pamatovat...
Já myslím, že to je přesně ono. Nejvíc totiž přitahují lidi, kteří je nepamatují. Pro nás, kteří jsme je zažili, zase tak atraktivní nejsou. Osobně po nich nějakou extra nostalgií netrpím. Jasně, když se hraje nějaký osmdesátkový hit, tak si prozpěvuju. Ale sama třeba cítím mnohem větší nostalgii po sedmdesátkách. A vlastně i po šedesátkách. Po časech, na kterých jsem se nepodílela. Obecně mám pocit, že máme sklony idealizovat si časy, které jsme nezažili. Třeba dvacátá léta. Francis Scott Fitzgerald a Velký Gatsby... Nicméně jsem ráda, že dnes lidé mají nostalgii po osmdesátkách, protože tím pádem mají nostalgii i po mně. Jasně, jen v tom klidně pokračujte! Jak je libo (usmívá se).
V osmnácti jste byla nejmladší modelkou na obálce plavkového speciálu Sports Illustrated, což je jeden z vrcholů světového modelingu. Co to pro vás tehdy znamenalo?
Pro moji kariéru to samozřejmě byla opravdu velká věc. Ovšem v té době jsem to ještě nechápala. Byla jsem dokonce úplně první modelka, kterou na tuto práci vzali, aniž ji viděli osobně, jen podle fotek. Já totiž v té době žila v Paříži a agentura, která to řešila, sídlila v New Yorku. Moje agentura v Paříži. z toho byla úplně na větvi. Přišla jsem do agentury a oni na mě vybafli: Fotíš obálku Sports Illustrated! A já na to, pfff, sport nesnáším, do toho nejdu. A oni, nenene, ty to nechápeš. To je časopis o sportovním oblečení. A vysvětlili mi, jak velká je to pocta. Ale já to měla trochu na háku.
Jak to?
Po pravdě řečeno, být modelkou nebylo přesně to, co jsem chtěla se svým životem dělat. Nebyl to můj životní cíl. Stalo se mi to vlastně náhodou. Takže jsem si nikdy moc nedělala hlavu s tím, jestli jsem úspěšná, nebo neúspěšná. Na druhé straně, když jako modelka neuspějete, mezi řádky vám to samozřejmě naznačí, že jako žena nejste dostatečně atraktivní a krásná. Což vás pochopitelně zamrzí a utrpí vaše ego. A tohle moje ego celkem pošimralo. Ani ne tak moje sebevědomí, ale ego ano. Že si lidi z branže myslí, že jsem dostatečně atraktivní, abych si za to mohla nechat platit. Nicméně nebyla jsem jako ta generace modelek, které přišly po mně. Ty už modeling vnímaly jako svoji vysněnou kariéru a byly rozhodnuté svojí krásou ovládnout svět.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Tajemství vztahu Evy Decastelo s Tomášem Třeštíkem: Začít si po čtyřicítce, nemít spolu děti
Před nějakou dobou jste si v jednom rozhovoru postěžovala, že nahota žen ve vyšším a starším věku a publikování takových fotek například na instagramu je podle vás společenské tabu. Co je podle vás příčinou tohoto stavu?
Mluvím o tom často, protože je to podle mě jeden z největších problémů ageismu ve vztahu k ženám. A to představa, že ženy od určitého věku nemají právo mít sex. Anebo aspoň od doby, kdy na určitý věk vypadají. Jistě, je tu menopauza, po které už ženy nejsou schopné mít děti. Ale přijde mi otřesné, že v okamžiku, kdy žena ztratí schopnost reprodukce, začne ve společenském žebříčku padat dolů. Od té chvíle se po vás chce, abyste byla neviditelná, abyste se prostě vypařila. Můžete být Matka Tereza, starat se o sirotky a krmit hladové, ale nikdo nechce vidět Matku Terezu v bikinách. Ve společnosti je prostě sexuální přitažlivost ženy omezená na její schopnost mít děti. A to mě fakt štve na tisíc různých způsobů...
Zaujala vás ukázka z našeho rozhovoru? Kompletní rozhovor s Pavlínou Pořízkovou najdete v zářijovém čísle magazínu Playboy.
Podívejte se, jak probíhalo focení s Playmate Sandrou Taškovičovou: