Patrik Nacher: „Hra na bicí má logiku“

Playboy: Proč jste si ze všech nástrojů vybral zrovna bicí? Jedná se o nejtěžší nástroj, jde hodně o cvičení a pomalý posun.
Patrik Nacher: Zatímco bratr trénoval šest hodin denně hru na klavír, mě vždycky přitahovaly bubny. Už jako dítě, kdykoli jsem někam přišel a byly tam bicí, tak jsem do nich ťukal. V pětačtyřiceti letech jsem si udělal radost, našel prostor a koupil si první soupravu. Od té doby trénuji, bohužel za nepravidelného a nepříliš častého odborného dohledu. A už vím, že se jedná opravdu o nejtěžší hudební nástroj. Kdo to nezkusil, nepochopí. Každá ze čtyř končetin se totiž musí z hlediska rychlosti a dynamiky chovat vzhledem k charakteru úderu jinak.

Playboy: Pokud je mi známo, hrál jste tenis a ping-pong, což je pro bubeníka velmi dobrá průprava…
Patrik Nacher: Ještě jsem dělal kulturistiku a celý život se snažím hrát fotbal. Zrovna dnes si půjdu kopnout s rodiči a učiteli mých dětí. Z pohledu laika si troufám odhadovat, že nejblíž má k bubnování ping-pong, který taky vyžaduje uvolněná zápěstí. Při hře na bicí je pak potřeba rozdělit mozek na čtyři části a přemýšlet pravá ruka, noha, levá ruka, noha nebo spodek–vršek, tedy ruce zvlášť, nohy zvlášť. Je opravdu hrozně těžké přimět nezávisle na sobě fungovat čtyři končetiny tak, aby každá dělala něco úplně jiného. To, co totiž na první pohled vypadá jako jednoduché mlácení do bubnů, je hodně sofistikované a existuje neskutečně mnoho kombinací. Ale dodává mi to energii, za bicími vybiju stres. O to víc mě štve, že se asi nikam moc neposouvám, spíš stagnuji.

Playboy: První začátečnickou soupravu jste si koupil na základě rady odborníka?
Patrik Nacher: Koupil jsem soupravu od kamaráda, který hraje na bubny a pořádá koncerty. Pak jsem si pořídil elektrické bicí, abych mohl trénovat i po deváté hodině večerní a neobtěžoval sousedy. Ale musím sebekriticky přiznat, že k elektrickým jsem se dostal asi čtyřikrát. Těžko hledám motivaci, vyžadují jiný druh cvičení. Možná by to chtělo nějakou radu od profesionála, co cvičit na elektrické bicí, aby se mi to zohlednilo při hře na klasické bubny. Vzhledem k tomu, že moje okolí ví o mé libůstce, dostávám jako dárky komponenty k bicím. Takže už mám i dvoukopák, byť ho zatím nepoužívám, levou nohou pracuji pouze s hi-hatkou.

Playboy: V případě touhy naučit se bubnovat mají údajně výhodu jedinci s kladným vztahem k matematice. Bicí prý mají logiku.
Patrik Nacher: Je to tak. Princip výuky bubnování spočívá v krocích, které na sebe navazují, a žádný z nich se nedá přeskočit. Všechno se začíná v pomalém tempu, které se postupně zrychluje. A pokud to nejde, je potřeba se vrátit o jednu rychlost zpátky. Má to jasnou strukturu, což mě baví, i když jsem dost netrpělivý člověk. Hra na bicí má logiku. Dva učitelé mi řekli, že při výuce mají výhodu lidé, kteří mají rádi čísla a matematiku, což je můj případ. Hra na bicí je založena na propočtech, člověk čísla neodrbe.

Playboy: Co hra na bicí jako forma relaxace?
Patrik Nacher: Když přijdu domů utahaný, posadím se za bicí a pustím si do sluchátek písničky, na které bubnuji. Nevím, jestli mě to posune hráčsky dál, ale je to o endorfinech. Mám stažených asi 60 písniček, byl jsem na koncertech Depeche Mode, mají docela jednoduché bicí, takže jsem bubnoval jejich písničky. Ve vybraném setu je například Metallica, Linkin Park, Rammstein… Baví mě kapela Parkway Drive, ale to už je vyšší dívčí. Budou hrát na Rock for People, takže na ně určitě půjdu.

Playboy: Takže jste bubnům propadl?
Patrik Nacher: Někdo chodí do hospody, jiný na ryby, já vyplavuji endorfiny za bicími. Seděl bych za nimi pořád, dokonce si musím nastavit na mobilu budíka, abych například nezapomněl vyzvednout děti.

Playboy: Začít se učit hrát na bicí v pětačtyřiceti je docela pozdě…
Patrik Nacher: To je sice pravda, ale jsem cvok, který má paličky všude, u bicích, v pracovně. Bubnuji v autě na sedačku. Taky mám doma sbírku zlomených a přeražených paliček.

Playboy: Preferujete techniky, jako byl třeba Buddy Rich, Ringo Starr, Charlie Watts, nebo razantní bubeníky, jako třeba Nicko McBrain z Iron Maiden nebo Miloš Meier, bubeník Dymytry?
Patrik Nacher: Nemám to tak rozdělené, ani zdaleka se nepřibližuji takovému levelu. Potřebuji cvičit tak, abych držel tempo, spojil kombinace ruka, noha, aby to znělo hezky, a nikoli předvídatelně. Bubnuji čtyři roky, bez vedení, 80 procent času si pouštím hudbu a snažím se bubnovat podle toho, co slyším ve sluchátkách. Ale jak už jsem řekl, beru bubnování jako zábavu a strašně moc mě to baví.