Ve víně je pravda a peníze

Ke kvalitě cesta dlouhá

U vína je nezbytné se ke kvalitě propít. Podle znalců je nejlépe zahájit proces pochopení na lahvích v hodnotě eura a objížděním vinic. Rozhodnete-li se, že se k Romanée-Conti, tedy aktuálně nejvýše hodnocené značce, propracujete během několika let, doporučuje se začít na vínech základních apelací. Přitom je nezbytné uvědomit si cenu láhve, etikety, korku. Kategorie startovacích vín začíná v cenovém rozmezí 300–350 korun. Při troše talentu a systematickém tréninku se lze během půl roku propít k vínům v cenové relaci 500–600 korun za láhev. V této fázi to chce poněkud přibrzdit tempo, snaha i překotný posun bývají v konečném důsledku kontraproduktivní. Vína z kategorie velmi kvalitních je pak nezbytné pít do okamžiku, než chuťové buňky vyšlou signál, že nastal čas posunout se výš.

Nutno říci, že výstup na vrchol kategorie se u vína s cenou mezi 25 až 30 eury za láhev mnohdy rovná konečné. Nedostatek schopnosti dalšího posunu nelze u chuťových buněk kompenzovat sebevětší tréninkovou morálkou. Na druhou stranu není proč zoufat, neboť byť pod vrcholem, dostává konzument za své peníze velmi dobrou kvalitu. Pochopitelně, nikdo nikomu nebrání v marném boji posunout se prostřednictvím tisícových a mnohatisícových lahví výš, jenže pokud není chuťovým buňkám shůry dáno…

Kromě toho se znalci shodnout na tom, že u vín, jejichž cena překročí tisíc korun, jsou rozdíly v kvalitě tak málo patrné, že je dokáže odhalit a ocenit pouze vybraný, patřičně talentovaný segment zákazníků. A u kategorie vín nad pět tisíc korun za láhev rozhodně automaticky neplatí přímá úměra mezi navyšující se cenou a kvalitou.

Když investice, tak Bordeaux…

Do vín lze rovněž investovat. Stát se tak může prostřednictvím fyzického vlastnictví vybraných lahví či vstupem do investičních fondů. Podle Zlatka Míčky, zakladatele prvního českého fondu zaměřeného na vína, se investice do tohoto moku odlišují od investic do standardních komodit. Až dvě třetiny investorů totiž mají i přes výhodnou cenu problém s kapitalizací investice, neboť získali k vínu vztah, což například u ropy nehrozí. Navíc i v případě nepodařené investice lze víno vypít.

Vína se obchodují prostřednictvím burzy investičních vín v Londýně, která funguje klasicky na bázi nabídky a poptávky. Na burzu má přístup pouze licencovaný obchodník. „Většina investorů začíná s Bordeaux. Jedná se totiž snad o jedinou apelaci na světě, kdy to, co je napsáno na láhvi, odpovídá jejímu obsahu. Takže, pokud je na etiketě Grand Cru Classé, víno stoprocentně chutná jako Grand Cru Classé. Ostatní oblasti, Burgundsko, Toskánsko či Piemont nevyjímaje, mají na láhvi etikety vinic, což označuje předpoklad kvality obsahu,“ konstatuje Zlatko Míčka.

V případě investic existují dvě možnosti. Investice do velkých slavných značek představuje klasickou konzervativní investici s výnosem kolem pěti až šesti procent. „Pak ovšem existují vína méně slavná a cenově dostupnější, u kterých existuje vysoká pravděpodobnost, že při správné volbě a troše štěstí dosáhnou podstatně vyššího zisku. Jde jen o to získat správné informace například o tom, že sklepmistr končí a po jeho posledních vínech bude sháňka. K tomuto druhu informací se však dostanete jen na základě osobního setkání s lidmi, kteří vás považují za seriózního partnera,“ říká Zlatko Míčka.

Byznys přeje odvážným

I trhem s vínem se dá za jistých okolností manipulovat. Například značka Bordeaux Château Angélus se objevila v několika bondovkách, což razantně zvedlo cenu. V roce 2009 mělo velmi kvalitní, ale do té doby nijak zvlášť vyhledávané Château Beychevelle na etiketě dračí loď. Poptávka z Číny vyhnala ceny o 50 procent. Rok předtím namaloval etiketu Château Mouton Rothschild čínský umělec Xu Lei, na což reagoval miliardový trh zběsilou poptávkou. Zmiňovaná vína rostla po jistý čas v řádech desítek procent. Po čase došlo k pozvolnému poklesu do normální cenové hladiny, štěstí i tak přálo odvážným. Ale tak už to v investičním byznysu chodí.