Uplynulo půl století od „Black Tot Day“

Jako vcelku logická se jeví hned na úvod otázka, proč angličtí námořníci vůbec rum fasovali. Odpověď je jednoduchá, protože voda i později podávané pivo podléhaly během dlouhých cest zkáze. Proto v roce 1687 rozhodla Britská admiralita o přídělu jedné pinty, tedy 0.555 litru rumu denně pro každého námořníka. Neobvyklý krok byl mimo jiné zdůvodněn nezbytností udržet na lodi během dlouhých zaoceánských plaveb dobrou náladu a patřičnou morálku, k čemuž rum přispíval.

Palírny v permanenci

Vzhledem k existenci přímé úměry mezi velikostí anglického, v té době jednoznačně největšího námořnictva na světě a konzumací rumu, vyráběly palírny, seč mohly. Role největšího dodavatele se zhostily kolonie Britská Guyana a Trinidad, později přibyly Barbados a Austrálie. V případě nouze nejvyšší posloužily rumy z Martiniku a Kuby. Poněkud překvapivě se nedostávalo na vyhlášené rumy z Jamajky, přitom země reggae byla až do roku 1962 součástí britského impéria.

V 18. století se začal rum míchat přímo v Anglii, sudy putovaly do skladů a posléze na loď. Nejdřív se lil rum různého staří a kvality do obřích nádob víceméně bez ladu a skladu, postupem času se začalo pracovat na kvalitě. Během relativně krátkého časového úseku došlo na španělský způsob výroby zvaný solera. Jedná se o na sebe naskládanou sadu sudů s rumem stejného typu, ale různého stáří, nejstarší je dole, nejmladší na vrcholu. Princip spočívá v tom, že se nejstarší rum ze sudu přelije do lahví a následně se naplní druhým nejstarším rumem hned nad ním. Proces pokračuje do doby, než se dostane na obsah nejvýše položeného sudu, který se naplní novou dávkou rumu. Rum se nechá zrát a celý proces se opakuje. Podle odborníků je výsledkem přirozená sladkost rumu bez nutnosti přidávat karamel.

Přichází grog

Po čase ovšem došli zúčastnění k zjištění, že víc než půl litru rumu denně sice představuje silný motivační prvek, na druhou stranu snižuje akceschopnost mužstva. Příděl klesl na polovinu, konzumace dnešních pěti standardních velkých panáků byla rovnoměrně rozdělena na poledne a večer. K dalšímu zlomovému okamžiku došlo v roce 1740, kdy admirál Edward Vernon, přezdívaný Old Grog, nařídil ředění rumu v poměru 1:2 vodou, k tomu cukr a citrusová šťáva, která sloužila jako prevence proti kurdějím neboli nemoci způsobené dlouhodobým nedostatkem vitaminu C. Nemoc se projevuje především krvácením dásní, pod kůží, do svalů, nehtových lůžek, způsobuje výraznou poruchu krvetvorby. V roce 1772 publikoval skotský lékař James Lind práci o užitečnosti nápoje obsahujícího mořskou vodu, ocet, šťávu ze dvou pomerančů a jednoho citronu. Nahrazení mořské vody a octu rumem určitě potěšilo chuťové buňky nepochybně mnohem víc.

S postupem času rumu ubývalo. V roce 1824 přišel konec večerní dávky, o šestadvacet let později klesla denní dávka rumu na pouhý velký panák. Navíc námořníci, kteří se rumu zřekli, dostávali příplatek ke mzdě. V roce 1866 přišlo nařízení, které snížilo voltáž rumu na 54,5 %. Tradice však přetrvala přes obě světové války, zatímco velké lodě dostávaly příděly v sudech, ponorky fasovaly velké láhve obalené proutím.

Pohřeb přítele

Po druhé světové válce začaly nabírat debaty o konci fasování rumu na intenzitě. Vzhledem k modernizaci plavidel a stále důmyslnějším zbrojním systémům byla argumentace admirality, podle které by například atomové ponorky neměli obsluhovat námořnici pod vlivem alkoholu, velmi srozumitelná. Na konci roku 1969 padlo rozhodnutí, že 31. červenec 1970 se bude rovnat definitivnímu konci přídělů rumu. Den, kdy se fasoval rum naposled, vešel do historie jako Black Tot Day. Námořníci měli na rukou černé pásky, organizovaly se i pohřby rumu. „Je to jako přijít o nejlepšího přítele,“ tvrdil, nejspíš nikoli neprávem, jeden z námořníků.