28. března 2021 23:18

Quentin Tarantino: „Publikum jsem já!“

Jednoho z aktuálně nejslavnějších režisérů můžeme milovat či nenávidět, leč jeho filmům, i těm podle mého názoru zbytečně dlouhým, tedy prakticky všem, nelze upřít jedinečnost a originalitu. Příběh muže, který začal svou kariéru obdivovaného režiséra jako zaměstnanec ve videopůjčovně, je zároveň vzorcem úspěchu, který může fungovat prakticky v každém byznysu.

Kdo si počká, nemusí se dočkat

Quentin Tarantino se nebál riskovat. Svůj první film Gauneři (1992), který si dovoluji považovat za stále nedoceněný, natočil z dnešního pohledu za směšných 1,2 milionu dolarů. Do byznysu šel s vědomím, že neúspěch ho může rovnou pohřbít, případně velmi zkomplikovat jeho další dráhu. Nestalo se tak, příběh, který se vyhnul veškerým „zavedeným“ klišé, zaujal. Režisérovi bylo v té době devětadvacet let a stále pracoval ve videopůjčovně. Neměl formální vzdělání, kvalifikaci, zkušenosti. Jenom miloval filmy a chtěl natočit vlastní.

Do světa filmového byznysu vstoupil Tarantino sice ovlivněn špičkovými tvůrci, jejichž tvorbu konzumoval ve velkém, zároveň však postrádal sebemenší známky elitářství. Za vše hovoří slogan Publikum jsem já, kterým smazal rozdíl mezi tvůrcem a divákem.

Co mě nezabije...

Dnes se Tarantino nejspíš baví dopisem, který mu svého času poslal v reakci na jeho scénář snímku Pravdivá romance (1993), který později natočil Tony Scott, nejmenovaný producent. Při vynechání všeříkajícího slova „fuck“ by zůstaly pouze předložky a spojky plus slova o drzém spratkovi, který si ho dovoluje obtěžovat podobným škvárem. Slabší povaha by zvažovala, že to zabalí. Jenže pro Tarantina platí slogan o tom, že co člověka nezabije, může ho jen posílit.

Kombinace viděného a přečteného

Jak se nechal režisér slyšet, prakticky „krade“ z každého filmu, který byl v minulosti vytvořen. Kreativita se podle jeho názoru nerovná přijít za každou cenu s něčím originálním, ale schopností nechat se ovlivnit správnými lidmi a postupy, a ty pak zkombinovat do konečného výsledku.

Tarantinovy filmy vypadají originálně, v praxi se však jedná o kombinaci viděného a přečteného – samurajské techniky boje, spaghetti western, filmy o mafiánech. Například v případě snímku Jackie Brown (1997) se vlastně jedná o filmovou adaptaci románu Rum Punch spisovatele Elmora Leonarda. Režisér si s příběhem „pouze“ pohrál a vložil do něj cosi tarantinovského.

Správný výběr

Toto umění není dáno rozhodně každému, navíc Tarantino umí vytáhnout zapomenuté eso z rukávu. Stačí vzpomenout na skvělého, ale tenkrát takřka zapomenutého Johna Travoltu v Pulp Fiction (1994), rovnající se restartu jeho kariéry. A co teprve obsazení Christopha Walze do snímků Hanebný pancharti (2009) a Nespoutaný Django (2012), za které dostal do té doby široké filmové veřejnosti nepříliš známý Rakušan Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Kromě toho umí Tarantino psát role na míru, důkazem čehož je Samuel L. Jackson, který si zahrál hned v šesti jeho filmech.

Mistr negativních rolí

Quentin Tarantino má navíc dar udělal ze zloducha oblíbence diváků. Nevěsta (Uma Thurman) z filmu Kill Bill (2003) je sice obětí vražedného spiknutí, navíc ji v době, kdy leží bezvládně v kómatu, znásilňují úchylové, přesto se jedná o vražedkyni, které publikum fandí. Totéž platí v případě Calvina Candieho (Leonardo DiCaprio), nelítostného, ale svým způsobem okouzlujícího otrokáře ze snímku Nespoutaný Django. Ostatně, když klaďas Butch Coolidge (Bruce Willis) popravil v Pulp Fiction bezbranného, přirozenou lidskou potřebu vykonávajícího mafiánského pistolníka Vincenta Vegu (John Travolta), publikum zrovna nejásalo.

(Text o věcech, které by měl znát každý fanoušek Pulp Fiction, čtěte v dubnovém čísle Playboye)