Putování Amazonií s Rammstein a Kelly Family

Playboy: Pánové, cestovali jste v oblastech, ve kterých žijí anakondy, jaguáři, krokodýli, pěstitelé koky i kanibalové. Došlo na setkání, kterým byste se raději vyhnuli? Lindemann: Joeyeho kousla piraňa do penisu. Kelly: Nejen jedna. Kousaly mě taky do stehen. Lindemann: Táhli jsme člun do kopce nad vesnicí, ve které jsme několik dnů bydleli. Strašně jsme se při tom zpotili. Najednou před námi laguna. Chtěli jsme se zchladit, tak jsme do ní skočili.

Playboy: Vás pokousaly piraně taky? Lindemann: Ne, nechal jsem ho skočit jako prvního. Kelly: Daleko větší nebezpečí než piraně představoval kajman. Plavili jsme se na skládacím kajaku, skvělé plavidlo, jenže docela vratké. Chtěl jsem ulovit pár ryb lukem a najednou jsem zaregistroval, že v jezeře plave kajman. Jak byl asi velký, Tille? Lindemann: Nějaké dva metry... Kelly: Do toho jsem uprostřed jezera spadl do vody. Kajman deset metrů ode mě. Nepovažuji se zrovna za excelentního plavce, ale najednou jsem plaval rychleji než Till v časech své největší slávy.

Playboy: Pustil se kajman do pronásledování? Kelly: Nevím, zmizel pod vodou. Možná se mě lekl. Lindemann: Možná si říkal, to je Joey Kelly... Kelly: Bojoval jsem se záchvatem paniky a plaval opravdu ze všech sil. Vždyť se mohlo jednat o poslední chvíle mého života. Říkal jsem si, že mě kajman chytí za nohu a začne přetáčet. Pak to, co ze mě zbyde, šoupne pod kámen a čas od času si přijde kus ukousnout. Lindemann: Je pravda, že kajmani skladují potravinové zásoby pod vodou. Kelly: To by byla fakt zasraná smrt. Hned jak jsem vylezl na břeh, jsem si řekl, jestli mi to za to těch pár ryb stálo.

Playboy: Na jedné straně dovolená, na straně druhé smrtelné nebezpečí číhající na každém kroku... Lindemann: Člověk si zvykne na to, dávat pozor, kam a na co šlape. V deštných pralesech Amazonie jsme spali v houpacích sítích, každé ráno jsme pečlivé kontrolovali boty, jestli se v nich během noci neusídlilo něco jedovatého. Kelly: Problém je zachovat po celou dobu pobytu ostražitost, která po týdnu přece jen polevuje. Lindemann: Měli jsme s sebou špičkového průvodce plus léky. Mezi nezapomenutelné zážitky patřilo to, jak domorodci „léčí“ zranění. Spali jsme v jedné indiánské vesnici, jeden ze starších mužů to přehnal s konzumací alkoholu a spadl ze schodů. Přitom si zlomil nohu. Můj návrh v podobě převozu do nemocnice rodina zavrhla. Bylo nám řečeno, že už poslali loď do vedlejší vesnice a čekají na šamana. Děda mezitím ležel v síti, popíjel, noha otékala a otékala. Dali jsme mu nějaké léky proti bolesti, které zkombinoval s alkoholem. Svůj vděk projevil slibem, že nám splní nějaké přání.

Playboy: Splní přání? Lindemann: Přesně tak. Řekl jsem mu, že bych rád viděl plantáž koky. Nejdřív tvrdil, že je to nemožné. Ale následující den nás vesničané vedli po opravdu klikatých cestách do malé osady, ve které se nacházela plantáž koky. Přitom všude samé banánovníky, koka roste pod nimi. Letadlo, případně satelitní snímky jsou v podstatě k ničemu. Vzhledem k tomu, že koka teprve dozrávala, se veškeré zařízení potřebné k výrobě kokainu povalovalo někde v prachu.

Playboy: Jak návštěva probíhala? Měli jste v zádech hochy se samopaly? Lindemann: Ne, kolem nás chodili jen vesničané. Staral se o nás jeden muž, rodinný typ, před domem pověšené prádlo, do toho muzika z rezavého boom boxu. Jenom mi několikrát řekl, abych o plantáži nikomu neříkal, a přitom ukazoval na motorovou pilu v rohu místnosti. Když jsem se zeptal, co tím chce naznačit, poznamenal něco o mých nohách…