návrat zpět
Co hledáte?
Smazat

reklama

reklama

Autor: profimedia.cz
Kultura

Petr Malásek: „Moje muzika je produktem nějaké konstelace, nálady...“

Vydáno: 25.08.2022
Nedávno zesnulý řecký hudební fenomén Vangelis spojil své tvůrčí schopnosti vedle populární popmusic rovněž s filmovou hudbou. Není ovšem jediný, v Česku se této role zhostil například Petr Malásek (1964), špičkový muzikant, v jehož tvůrčím portfoliu jsou tak vážená jména, jako Hana Hegerová, Marta Kubišová nebo Lucie Bílá. Vedle toho množství oceňované filmové a divadelní muziky.

Playboy: V případě soudných lidí platí, že něco dokončí, aby po čase došli ke zjištění, že to šlo udělat líp...
Malásek:
Když něco jednou skončím, tak už se k tomu nevracím. Moje hudba je produktem nějaké konstelace, nálady a snažím se muziku dělat nejlíp, jak v konkrétní chvíli umím. To, že po pěti letech usoudím, že by to šlo udělat líp nebo jinak, neřeším. A taky je otázka, co znamená v hudbě líp. Svoji muziku přirovnávám k dětem, které vyšlu do světa, aby si žily vlastním životem.

Playboy: Stalo se vám někdy, že jste začal psát, někam došel a pak jste při poslechu zjistil, že jdete špatnou cestou a je potřeba se vrátit na začátek?
Malásek:
Stalo se mi to mockrát. Není nic špatného na tom, přiznat si, že jste se dostal do slepé uličky, a klíč, který jste si zvolil, nikam nevede. Je to jako když postavíte barák ze špatných cihel. V takovém případě je nejlepší celý dům zbourat a začít znovu.

Playboy: Co když se vám to stane několikrát po sobě. Přijde pocit nejistoty?
Malásek:
Ten v sobě nosím pořád. Pocit, že něco dělám dobře, nerovná se ani zdaleka jistotě. Kromě toho je otázka, co je v hudbě dobře. Odpověď přijde v podobě reakce lidí, kteří jsou pro mě směrodatní, třeba režiséra, producenta, manželky. Jejich prostřednictvím získávám zpětnou vazbu...

Playboy: Producent je ale zadavatel, který by měl mít jasno v tom, koho a proč oslovuje.
Malásek:
Jedná se o arbitra, který rozhoduje na základě několika možností. Proto strašně rád dělám s lidmi, kteří jsou poučení a jsou v hudbě fundovanými partnery. Naopak je poměrně složité pracovat s někým, kdo si vysní muziku, která se například do filmu nehodí a za každou cenu se ji tam snaží vmanipulovat. Nejhorší je, když si režisér nasadí hudbu třeba z Mission: Impossible, kterou si sestříhá k obrazu svému, vidí to asi tisíckrát ve střižně, zvykne si na to a přijde s tím, že na to máte udělat jinou hudbu.

Playboy: Snad už máte takové jméno, že režisér, případně producent ví, co od vás může čekat.
Malásek:
Taky jsem nikdy nic nepoložil, ale někdy to bývá hodně těžké. Například vynikající režisérka Marie Poledňáková měla jasnou představu o hudbě, nasadila si do filmu světové hity, v takovém případě se těžko hledá adekvátní náhrada.

Petr Malásek
Autor: TASR / Profimedia Petr Malásek

Playboy: Skladatelé mají sice Oscara, nicméně jediný, kdo se dokázal vyrovnat popularitou režisérům, byl Ennio Morricone.
Malásek:
Jednalo se o mimořádnou a velmi pracovitou osobnost, napsal hudbu ke stovkám filmů a je právem legendární. Kolikrát byla jeho muzika slavnější než filmy.

Playboy: A režisérům to nevadilo?
Malásek:
Asi to bylo dáno tím, že během natáčení o tom ještě nevěděli. Od té doby se to nikomu nepodařilo, Ennio Morricone je absolutní fenomén. Stejně jako Hans Zimmer, který si svoji slávu musel tvrdě odpracovat. A nesmíme zapomenout na Johna Williamse, taky dělá svoje koncerty, před časem dirigoval Londýnskou filharmonii. A mnoho, mnoho jiných, u nás například naprostý fenomén Zdeněk Liška.

Playboy: Měl větší štěstí Ennio Moriccone na Sergia Leoneho, nebo tomu bylo naopak?
Malásek:
Vyhovovali si navzájem, jednalo se o šťastné spojení, které stojí na základě většiny velkých věcí. Dokonalost není nikdy věcí individuálního výkonu. Je otázkou, kde by byl David Lynch bez Angela Badalamentiho, který dodal Městečku Twin Peaks svojí hudbou nezapomenutelnou atmosféru.

Playboy: Byla by muzika například k filmu Tenkrát na západě stejná, kdyby hlavní role nehráli Henry Fonda, Charles Bronson a Claudia Cardinale?
Malásek:
Řekl bych, že ano. Ennio Morricone nějak cítil western režírovaný italským režisérem a na základě svého pocitu k tomu napsal hudbu. Četl jsem jeho biografii, míval ve zvyku nabízet klidně šest variant. Dřív to bylo běžné, dělal to i můj táta. Přehrávalo se doma na klavír, režisér na melodie reagoval. Kdyby si, Sergio Leone vybral jinou hudbu, mohla se životní dráha Ennia Morriconeho ubírat jiným směrem. Měl ale šťastnou ruku.  

Playboy: Dá se napsat dobrá hudba ke špatnému filmu?
Malásek:
Hudba nikdy neudělá ze špatného filmu dobrý, dobrý film nikdy nepozvedne špatnou muziku. A pokud je něco špatně, celek nefunguje. Proto mě mrzí, že se dnes filmová hudba často zjednodušuje na sound design, je to hodně o plochách a zvuku, elektronice. Filmová hudba ve smyslu, jak jsem ji celý život cítil, je tak trochu považovaná za anachronismus. Ale věřím, že jak se věci v určitých cyklech vracejí, i v tomto případě dojde na comeback.

Playboy: Nehrozí spíš to, že se bude psát univerzální hudba a producent nasadí stejnou věc jednou k thrilleru, podruhé ke komedii, pak přijde na řadu scifi?
Malásek:
Je to takový McDonald, úplně se ještě v tomto stadiu nenacházíme, ale když slyším hudbu k některým seriálům, je to hodně univerzální. Svůj podíl viny na tom nesou i hudební banky. Dobrý režisér ale ví, že cesta ke kvalitě vede přes zadání konkrétnímu skladateli.

Playboy: Dobrý režisér zavolá určitě vám, protože ví, že když to napsal Malásek, tak to nemůže být špatné...
Malásek:
Tak to nevím a netroufám si ani odhadovat.

(Článek o tom, jak svět přišel o úchvatné Vangelisovy melodie, je součástí zářijového vydání Playboye)
Související témata: hudba , muzika , film , filmová hudba , Petr Malásek , rozhovor , interview , Playboy 09/22 , Vangelis , fenomén