15. března 2021 22:49

Oslavenci se líbí všechno, co je dobré...

Steve Harris, baskytarista, zakladatel jedné z nejslavnějších heavymetalových kapel historie Iron Maiden, oslavil v pátek pětašedesáté narozeniny. U příležitosti půlkulatin přinášíme část rozhovoru, který mimořádný muzikant a fanoušek fotbalového týmu West Ham United, jehož barvy aktuálně hájí Tomáš Souček a Vladimír Coufal, poskytl před časem magazínu Rolling Stone.

Jednou ze tří skladeb první oficiálně pořízené nahrávky The Soundhouse Tapes je skladba Iron Maiden, kterou hrajete dodnes… Je všeobecně známo, že název vychází z mučícího stroje, o kterém se píše v knize Muž se železnou maskou.

Ale text není o nástroji k mučení, ale o kapele... Byli jsme mladí, našlapaní, pulzoval v nás adrenalin. Chtěli jsme hrát rychlou, tvrdou muziku, která by ovšem nepostrádala melodičnost. Přišli jsme s něčím novým. Velmi nás ovlivnila kapela Wishbone Ash a jejich melodické kytary. My jsme do toho ale přidali oheň.

Ovlivnil vás nějak punk rock? Ne, někteří lidé sice tvrdili, že hrajeme punkové věci, ale ve skutečnosti se nám pankáči vůbec nelíbili.

Proč hrajete tak rychle? Adrenalin nám dodává přirozenou rychlost. Není to tak, že bychom si sedli a řekli: „Budeme hrát rychle.“ Prostě začne koncert, každý z nás dostane svoji dávku adrenalinu, hrajeme, zrychlujeme. Nakonec zjistíme, že hrajeme rychleji než v nahrávacím studiu. Někdy se to může vymknout z rukou, ale publikum na koncertech nám dodává neskutečnou energii.

Několik let po The Soundhouse Tapes jste napsal jeden ze stěžejních songů kapely Run to the Hills. Máte nějaký vztah k americkému Západu? Vždycky mě fascinovaly knihy a filmy s touto tematikou. Přitom jsem do té doby nikdy v Americe nebyl. Inspiraci mi poskytly knihy Louise L’Amoura. Až později jsem si uvědomil, že Amerika není ve skutečnosti jen Arizona, kaktusy, písek.

Odkud přišla inspirace ke skladbě The Trooper? Jedná se o příběh z krymské války v roce 1854. Je o tom, že dostanete rozkaz sednout na koně a jít do útoku proti dělům. A rozkaz nesmí nikdo zpochybňovat. Ve válce se děje spousta šílených věcí.

Čím vás válka tak přitahuje? Mým oblíbeným předmětem byl ve škole dějepis. Fascinovalo mě, s čím vším se musí vypořádat a čeho jsou schopni obyčejní lidé, kteří jsou jinak v pohodě. Vážím si každého, kdo brání svoji vlast.

Další z vašich temných skladeb je Fear of the Dark. Skutečně jste zažil něco tak ponurého? Ne, napsal jsem tu písničku na základě svého pobytu ve vlastním, velmi starém domě z roku 1400. Moje děti mi vždycky říkaly, že dům je děsí. Tak jsem jim vysvětlil, že pokud je v domě něco skutečně hrůzostrašného, jsem to já. Faktem ale je, že se jedná o dřevěný dům a dřevo v důsledku působení zimy či chladu pracuje. Občas proto něco zaskřípalo. Ale nevadilo mi to. Někteří lidi si ale mysleli, že tam bydlí duchové. Kdo ví, možná bydlí.

Hrajete i skladby s náboženskou tematikou, třeba For the Greater Good of God. Jak vnímáte náboženství? Plně respektuji náboženství a představy lidí o něm. Každý má právo dělat si se svým životem, co chce. Pouze mám problém s tím, když se jedni lidé snaží vnutit své představy jiným lidem.

Skladba pochází z alba A Matter of Life and Death z roku 2006, které jste celé hráli na koncertech. Vzešla z toho nějaká nová zkušenost? Fanoušci to akceptovali a nenudili se. Hodně jsme albu věřili. Když jsme dávali dohromady koncertní playlist, říkali jsme si, co asi vynecháme. Nakonec jsme dospěli k rozhodnutí, že nevynecháme nic, jenom to zahrajeme trochu jinak. Jednalo se o výzvu, která dopadla fantasticky.

Je ve vašem případě na prvním místě hudba, nebo text? Devětkrát z deseti případů je to hudba. Nejtěžší je totiž sladit slova s melodií. Nemám tak pestrou možnost hudebního vyjádření jako jazzmani, proto často pracuji se slabikami, které se musí vejít do melodie. Na druhou stranu pro spoustu lidí, kteří poslouchají Iron Maiden, není angličtina mateřským jazykem. Ale i kdyby to tak bylo, první, co člověka zaujme, je melodie, do textu se zaposlouchá později.

Hrajete skladbu Flight of Icarus, kterou napsal zpěvák Bruce Dickinson s kytaristou Adrianem Smithem. Dickinson ve své knize popsal hádku, ke které došlo ve studiu kvůli tempu. Písničku jste pak nehráli na koncertech třicet let. Existuje spousta skladeb, které jsme na koncertech nehráli, ale nakonec přišel jejich čas. Pokud jde o Flight of Icarus, myslel jsem, že tempo je pomalé. Tato verze je podle mě mnohem lepší. Stejné to bylo s Wasted Years, kterou mi původně Adrian nechtěl ani pustit. Pravil něco ve smyslu, že by se mi to stejně nelíbilo. Řekl jsem mu, že se mi líbí všechno, co je dobré.

Od roku 2014 má Iron Maiden nárok na uvedení do Rokenrolové síně slávy, přesto se na vás ještě nedostalo. Co si o tom myslíte? Vůbec mi to nevadí. Je hezké, když získáte nějaké ocenění, ale kvůli tomu jsme s muzikou určitě nezačali. Rozhodně nepřijdu o klidný spánek proto, že jsme nebyli za něco oceněni. To, co děláme, nás baví. Pokud nás někam zařadí, je to super. Pokud ne, nic se neděje.