Webové stránky skupiny Prima používají cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu souhlasíte s užitím cookies v rámci webů skupiny Prima. Více informací
Souhlasím
návrat zpět
Co hledáte?
Smazat
Reklama
Markéta Šichtařová
Markéta Šichtařová Autor: Tomáš Nosil
Kultura

Markéta Šichtařová: „Má kniha je jedna velká kalamita“

Vydáno: 21.09.2018
Ještě před několika týdny jsem vnímal pětinásobnou matku Markétu Šichtařovou jako ekonomku, se kterou nemusím vždy souhlasit, ale pokaždé mě pobaví. Pak jsem narazil na její poslední knihu Ukradený syn. A legrace skončila.
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Rovná se „skok“ do žánru thrilleru napsaného na základě skutečně události pouze vybočení z ekonomické škatulky, nebo jde o trvalou změnu?
Ale kdepak, žádná změna, natož trvalá, jenom řekněme úplně malé odbočení. Ale vážně jen malé. Na první pohled totiž kniha Ukradený syn vůbec není o ekonomice – potud samozřejmě „změna“. Na druhou stranu ale náramně ladí do mého „portfolia“.
Musíme si uvědomit, že ekonomie byla sice před určitým časem matematizovaná a mnoho lidí ji dnes považuje za víceméně „přírodní vědu“, ve které se dá něco vypočítat, já to ale považuju za chybu. A stále k ekonomii přistupuju jako ke společenské vědě, která popisuje zákonitosti lidského chování. Pro mě má ekonomie blíž k psychologii než k matematice. Blíž k právu než k ekonometrii. A mimochodem právě snahu o matematizaci ekonomie považuju za jeden z důvodů, proč ekonomové v posledních dvou dekádách tak trestuhodně selhali a nechali dojít globální ekonomiku ke krizi z roku 2008…

Nová kniha Markéty Šichtařové.
Nová kniha Markéty Šichtařové.

Dostáváme se trochu jinam…
Takže zpět k otázce. Pokud chápeme ekonomii jako společenskou vědu, nutně si musíme všímat proměn celé společnosti, určitých sociologických témat. A tím, že se těmto tématům věnuji, dnes a denně narážím na to, jak jsme v naší hlavě nesvobodní. Jakou mají mnozí z nás nevolnickou mentalitu a jak vlastně podvědomě vyhledáváme socialismus coby určitý moderní druh nevolnictví. Jak stát reguluje každičký detail z našeho života a zasahuje i do fungování rodin. No a právě proto, že se tímto ukrajováním osobní svobody hodně zabývám a píšu o ní, kniha Ukradený syn mi náramně dobře pasovala do témat, kterým se věnuju.

Jakkoli jsou vaše blogy razantní, je z nich cítit nadsázka, člověk se zasměje. V tomto případě ale skončila veškerá legrace, ironie...
To si pište, že skončila. Ta kniha – to je jedna velká kalamita. Proto mě taky ten příběh natolik pohltil, že jsem se rozhodla jej zdokumentovat. Vy jste použil pojem „thriller“ – nicméně většinou si pod slovem thriller představíme nějakou fikci. Toto je ovšem realita – ten příběh se do písmene stal. Spíš je to tedy jakási „investigativní novinařina“ až na to, že já nejsem novinář. Ten příběh je neskutečně silný, neuvěřitelně emotivní. Většina lidí, která si jej už přečetla, volí slova typu „nemohl jsem se od toho odtrhnout“ nebo „nechápu, jak to ta žena mohla vůbec přežít“. S tím kontrastuje fakt, že já se příběh pokusila zpracovat zcela bez emocí, naprosto věcně. Když ovšem popisujete například technikálie pokusu o sebevraždu, byť nevydařeného, je to přece jen poněkud zvláštní pocit.

Markéta Šichtařová: „Tato kniha je ovšem realita – tento příběh se do písmene stal.“
Markéta Šichtařová: „Tato kniha je ovšem realita – tento příběh se do písmene stal.“
Tomáš Nosil

Jeden herec mi kdysi řekl, že odmítl divadelní roli, protože se bál, že ho příběh natolik vtáhne do děje, až ho semele. Nebála jste se podobného efektu?
Ani ne, už jsem toho napsala dost na to, abych věděla, kolik toho snesu. Ale dopředu jsem věděla, že některé scény, které budu muset popsat, dám-li se do toho, budou pro pisatele na hraně únosnosti. Když jsem se svěřovala svému manželovi, Vladimíru Pikorovi, který je se mnou spoluautorem většiny našich knih s výjimkou právě té poslední, nabídl mi, že pokud budu mít dojem, že některé pasáže jsou pro mě příliš drastické, napíše je za mě. Kniha je totiž o tom, jak za velmi dramatických okolností a jednoznačně vinou rádoby „vyspělého“ státu jedna žena přišla o kus svého života i o své dítě. A začala jsem ji psát těsně poté, co se mi narodilo páté dítě. Manžel tedy logicky předpokládal, že to obzvlášť pro mě a obzvlášť v tu chvíli bude velmi citlivé téma. No a nakonec to dopadlo přesně obráceně. Když jsem knihu napsala a dávala jsem rukopis manželovi přečíst, prohlásil, že některé scény jsou pro něj příliš drastické a musí si je dávkovat, protože je pro něj jako pro čerstvého pětinásobného otce příliš citlivé číst vše na jeden zátah! A to znovu opakuji, že nejde o žádnou fikci, ale o realitu a o provinění státních institucí. A je to něco, co se poměrně snadno může přihodit téměř každému z nás, v tom je právě celá děsivost onoho příběhu. A proto bychom jej všichni měli znát, abychom věděli, v co se rádoby „sociální a vyspělý“ systém zvrhnul.

Markéta Šichtařová: „Kniha je o tom, jak jednoznačně vinou rádoby „vyspělého“ státu jedna žena přišla o kus svého života i o své dítě.“
Markéta Šichtařová: „Kniha je o tom, jak jednoznačně vinou rádoby „vyspělého“ státu jedna žena přišla o kus svého života i o své dítě.“
Tomáš Nosil

Na druhou stranu jste popsala to, co všichni víme. Občan je pro stát dobrý jako plnič státní kasy, kterého stejný stát hodí v případě nouze přes palubu. Vzhledem k tomu, co jsem od vás četl, jsem přesvědčen o tom, že nejste tak naivní, abyste si myslela, že tomu bude někdy jinak.
Samozřejmě že občan je státem vnímán hlavně jako plnič státní kasy. Nicméně nedá se říci, že by to ve všech dějinných epochách bylo stejně silné. Svět i v rámci jedné jediné země kolísá mezi dvěma krajními polohami: od slabého státu k silnému a zase zpět. Dejme tomu, že pod pojmem slabý stát bychom si mohli představit třeba Británii za dob M. Thatcherové, naopak pod pojmem silný stát bychom si mohli představit dnešní Skandinávii. Dějiny se tedy stále točí v kruhu, síla státu se mění jako kyvadlo. Nyní jsme v celé Evropě velmi blízko jedné z extrémních poloh, totiž enormně silnému státu. Už opravdu v některých oblastech stát přerostl ve Velkého bratra, a to nikoliv obrazně, ale skutečně. Čili já v sobě nesu trochu optimismu, že ještě sice může být trochu hůř, ale už ne o moc, a pak se zase spontánně začne svět vychylovat tím snesitelnějším a hlavně zdravějším směrem.

Co s tím?
Bojím se, že nic. Jak jsme řekli, jde o jakési dějinné kyvadlo. Některé doby prostě musíme přečkat, víc se toho s nimi dělat nedá.

Související témata: Markéta Šichtařová , kniha
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama