15. prosince 2021 18:18

Marian Vojtko: „Být zlý je mnohem jednodušší!“

Zatímco nouze naučila Dalibora na housle hrát, koronavirus přiměl jednu z největších hvězd domácí muzikálové scény Mariana Vojtka (1973) k podnikání v zatím nepoznané oblasti kosmetiky. Proč ne, chtělo by se říct, vezmeme-li v potaz, že pouhé tři dny po premiéře muzikálu Fantom opery udeřila znovu protikoronavirová opatření.

Playboy: V jednom rozhovoru tvrdíte, že jste srdečný člověk, který, když může, pomůže. Jak moc se vám tato strategie vyplácí? Vojtko: Jak se to říká? Co dáváš, to dostáváš. Snažím se být vstřícný, protože si myslím, že pomáhat se má, alespoň mě k tomu vedli rodiče. Netuším ale, jestli se to dá nazvat strategií. Jedná se ale určitě o lepší životní cestu, než je arogance a vzbuzování kontroverzí. A taky mám štěstí na lidi, kteří mi mojí dobrotu opláceli a oplácejí.

Playboy: Viděl jsem vás hrát v muzikálu Fantom opery, po celou dobu jsem si kladl otázku, jestli neexistuje přece jen snazší zdroj obživy. Vojtko: Taky si říkám, že zejména v dnešní době, ve které umělci bojují o ekonomické přežití, jsem si asi mohl vybrat lépe. S kolegy občas řešíme, proč jsme se nenarodili jako rentiéři. Na druhou stranu jsem si svoji profesi vybral, celý život mě bavilo zpívat a Fantom opery je pro mě srdeční záležitost, splněná meta. Jediný menší problém spočívá v tom, že skoro hodinu před začátkem a stejný čas po představení trávím v maskérně. Pak ale člověk jde na jeviště, příběh ho vtáhne, lidi tleskají, píšou, že občas ukápne slza… Moc mě to baví! Jedná se o pocit, který dejme tomu finančník nikdy nezažije.

Playboy: Jak moc se musí herec ztotožnit s postavou, kterou hraje? Vojtko: Je dobré o postavě něco předem vědět, nicméně upíří a nejrůznější zloduši mi šli vždycky hodně dobře. Předtím jsem hrál v muzikálu Jekyll & Hyde rozpolcenou osobu, což mě naučilo být dobrý a zlý. Mimochodem, role zloducha je pro mě mnohem jednodušší, řekl bych dokonce, že mi to jde nějak samo. Ale bez toho, aby se člověk do role úplně položil, nelze odehrát dobré představení. V dobrého člověka se měním, když za mnou po představení přijdou fanynky a děláme si selfie.

Playboy: Takže i v muzikálu platí, že záporná role nabízí herci mnohem větší prostor pro seberealizaci? Vojtko: Určitě, prince a dobráky mají lidi rádi, jenže začíná a končí to tím, že jejich výkon ohodnotí jako pěkný. Ve Fantomovi opery mi holky říkají, že na konci fandí ne hodnému a hezkému Raulovi, ale šerednému Fantomovi. Zloba a hořkost dávají herci prostor představit širokou škálu emocí. Může měnit charakter postavy ze zlé na dobré nebo ještě horší.

Playboy: Kdybych si nahrál deset představení, zjistím, že jste postavu pojal pokaždé trochu jinak, nebo tam fungují zavedené automatismy? Vojtko: Každý den se vzbudíte v jiném duševním rozpoložení, jednou spíte pět, podruhé deset hodin… Taky je to o atmosféře v šatně, o tom, jak moc funguje chemie mezi herci. Každé představení je nějak narežírované, musíte ctít základy režie. Jenže já si do toho dávám něco ze sebe, proto na konci přicházejí docela často předem neplánované emoční výbuchy. Naštěstí to zatím dopadlo vždycky dobře.

Playboy: Analyzujete videa a hledáte na svém výkonu chyby? Vojtko: Právě před obnovenou premiérou jsem sledoval záznam jednoho představení a konstatoval, že někde jsem to přehnal, jinde do toho dal málo lásky. Vypadá to tak, že když mám být větší zloduch, je to v pohodě, s romantikou je to slabší.

Playboy: Má smysl studovat jiné verze? Vojtko: Náš producent doktor František Janeček nás nabádal, abychom se nechali inspirovat verzí odehranou u příležitosti pětadvacátého výročí, na které byl přítomný sám Andrew Lloyd Webber. Jednalo se ovšem o premiéru, kterou považuji vždy za hodně odlišné představení, jsou tam jiné emoce. Sleduji ale verze, ve kterých hrají žebříčkově nejvýš hodnocení zpěváci, a snažím se od nich pochytit to nejlepší. Realita je ale taková, že nakonec jsem to stejně já, kdo musí Fantoma v Česku zahrát. Nechávám si ale některá představení nahrát a sleduji, jak moc se mi povedlo převzatý prvek uplatnit.

Playboy: Jak se bránit rutině? Vojtko: Musí vás to bavit. V případě Fantoma jdu na jeviště po půlhodině, jsem postupně vtahován do děje, na jeviště přijdu zdravě nabuzený. Každé představení je proto originál.

Playboy: Existují v muzikálech role, po jejichž absolvování si může zpěvák říct, že dosáhl v branži maxima možného? Vojtko: Jsou těžká a oddechová představení, záleží, v jaké poloze je konkrétní muzikál napsaný. Jsem vyšší tenorový zpěvák, ale i Fantom je pro mě těžká role, Bídníci taky. Hraju taky Drákulu, který je docela „řvoucí“, takže, když mám dvoják, není to jednoduché. Nevím, jestli jsem dosáhl maxima, ale působím na domácí scéně dvacet let, na předzpívání tedy chodím jenom v případě zahraničních produkcí, protože to vyžaduje licence. Mám za sebou Fantoma opery a Bídníky, neznám těžší muzikály.

Playboy: Nehrozí ztráta motivace, protože lepší role už nepřijdou? Vojtko: Ve světě je trend hip hopu, moderních muzikálů, tímto směrem se ale nevydám. Fantom je pro mě Everest, na druhou stranu existují nižší, a přesto náročné a zajímavé kopce představující výzvu. Je taky otázka, jestli jsem už zloduchům nedal všechno, co ve mně bylo, a s přibývajícím věkem nezkusím jiné, třeba po vzoru Jirky Korna, charakterní role.