Králem aukcí Damien Hirst

Dražba byla spojena s oslavou výročí dvaceti let uplynulých od výstavy Freeze v Londýně, po které umělecký svět zaregistroval existenci skupiny Young British Artists, jejíž byl Hirst součástí. V souvislosti s akcí nazvanou Beautiful Inside My Head Forever se jeví jako legitimní otázka, zdali se v jejím průběhu neobrátil Pablo Picasso v hrobě. Nebo se alespoň nepřevaloval z boku na bok.

Umění, nebo globální značka?

Až do té doby se totiž ze světového aukčního rekordu těšil prodej jeho 88 maleb, za které se v roce 1993 utržilo celkem 32 milionů dolarů. Tuto částku Hirst sfoukl jako svíčku, po dvou dnech totiž organizátoři hlásili příjem neskutečných 196 816 982 USD. Přitom jen Hirstovo dílo Zlaté tele neboli býk se zlatými rohy a diskem stejné barvy mezi nimi, naložený do formaldehydu, šlo do světa za 18 816 982 USD, tedy za víc než polovinu částky, kterou přinesla aukce bezmála devíti desítek Picassových děl. Na člověka, na jehož adresu kanadský ekonom Don Thompson v rozhovoru pro list The Economist řekl: „Fakt, že Damien Hirst byl s to vyprodukovat 223 děl, souvisí s tím, že již není umělcem v normálním slova smyslu, ale šéfem globální značky prodávající snadno rozeznatelné práce vyráběné v továrnách,“ slušná práce, chtělo by se říct. Zvlášť, když výstavu, která dražbě předcházela, navštívilo přes tři tisíce lidí, včetně několika celebrit.

Konec nehorázných provizí

Přitom extravagantní tvůrce šel před necelými dvanácti lety do značného rizika, neboť se stal prvním umělcem, který se rozhodl dát svá díla přímo do dražby, aniž předtím prodával prostřednictvím galerií. Rodák z Bristolu vysvětlit neobyčejný, na svou dobu revoluční počin, podle jeho názoru nehoráznou provizí v podobě 50 procent, kterou si galerie účtují, zatímco aukční síně se spokojí s 12 procenty. Kdo ví, jak na jeho slova tenkrát reagovali jeho dlouhodobí partneři z galerií White Cube (Londýn) a Gagosian (New York), na druhou stranu, historie se neptá. Hirstova slova o tom, že do aukce nešel pro peníze, ale pro důkaz toho, že si autor poradí i bez galeristů, se však jeví, vzhledem k jeho tržnímu pojetí jeho vlastní tvorby, jako hodně úsměvná.

Trh nemá logiku

A to nejen proto, že kdosi koupil Hirstovu vitrínu s nedopalky za víc než milion dolarů.

Dražba z 15. září 2008 totiž potvrdila, že stejně jako fotbal, nemá ani trh s uměním logiku. Sběratelé totiž zaplatili za umělcova díla takřka 200 milionů dolarů v čase nástupu globální ekonomické krize mimořádného rozsahu. „Trh s uměním se dlouhá léta nezměnil, pořád je zastydlý ve viktoriánských časech, ale já v mládí propadl punku, takže rád dělám věci, o kterých jiní říkají, že by se neměly,“ pravil v rozhovoru pro BBC tvůrce odmítající představu, že umělec musí být chudý, být pokrytý barvou a nosit rozedrané džíny.

(Článek o tom, jak Damien Hirst dráždí fajnšmekry i snoby, čtěte v zářijovém Playboyi)