návrat zpět
Co hledáte?
Smazat

reklama

reklama

Autor: archiv Katapult
Kultura

Katapult slaví 45. narozeniny...

Vydáno: 11.08.2020
Dne 8. srpna 1975 byla oficiálně založena skupina Katapult, která, jak se psalo svého času v časopise Melodii, rozdělila národ. Po smrti spoluotců zakladatelů třímá prapor hrdě dál kytarista, zpěvák a výhradní skladatel Olda Říha.

Playboy: Deset bubeníků – Krampol, Kohout, Kadlec, Tutsch, Stárek, Jahn, Michal Šindelář, Lopata, Balcar, Timpl – snad nevystřídala snad žádná kapela na světě…
Říha:
Já bych to tak tragicky neviděl. Phil Rudd se vracel do AC/DC tuším třikrát. I taková kapela jako Black Sabbath si nechala posílat agenturního bubeníka. Někde v novinách jsem četl, že Říhovi prostě nikdo nestačil. Na bubenickém postu byli vyjma Kohouta a Balcara, kterého zničil alkohol, dobří kluci, kteří ale nějak nestíhali. Pravda je taková, že kdyby Kohout neodcházel a neumřel, hrál by v Katapultu dodnes.

Playboy: Rok 1978, singl Lesní manekýn/Půlnoční závodní dráha…
Říha:
Tehdy nikdo nic nevěděl. Tři pitomci dostali nabídku a šli točit. Nicméně nějak jsme vnitřně tušili, jak by to mělo v konečné podobě znít, takže například basu vzhledem k jisté studiové nezkušenosti Dědka nahrál Michalík z Citronu. Lesního manekýna pak Kohout naaranžoval tak, aby to Dědek zvládl. Kohout měl nápad, jak zahrát basu a kytaru, mě napadla nějaká bubenická vychytávka a všechno jsme to dávali dohromady.

Olda Říha – Tolja Kohout – Dědek
Autor: archiv Katapult Olda Říha – Tolja Kohout – Dědek

Playboy: Kulturní dům Novodvorská 1978. Zničeho nic, v čase velké totality živé album, ve skladbě Vlaky v hlavě navíc zazněl refrén Smoke on the Water od Deep Purple.
Říha:
Tehdy se stal zázrak, protože se na Supraphonu objevili lidi, možná i komunisti, kteří nám fandili. Proto, když našeho tehdejšího čtvrtého člena, manažera a dvorního textaře Láďu Vostárka napadlo, že nebude čekat na volné studio, ale rovnou zkusíme živou desku, to klaplo. Láďa prostě řekl svazákům na Supraphonu, že natočíme čtyři koncerty a z těch smícháme živé album. Oni vydělají peníze, pojedou na dovolenou do Jugoslávie a my budeme mít elpíčko. Co se Smoke on the Water týče, nejednalo se o žádné úvahy, manažerské prášky, ale o improvizaci. Deep Purple jsem hrál u Franty Čecha, aniž bych si v té chvíli uvědomoval, že nahráváme živé album, tak jsem to tam zničeho nic flákl. Tolja s Dědkem se hned chytili, a hotovo. Navíc to prošlo cenzurou, takže zázrak na druhou!

Playboy: Zlatý slavík...
Říha:
To, že jsme porazili Olympic nebo orchestr Ladislava Štaidla, nás vůbec nezajímalo. Nedocházelo nám to, nikdo to neřešil. Ale vzhledem k pozornosti, která byla na Zlatého slavíka upřena, nám vítězství opravdu způsobovalo víc problémů než užitku. Po prvním Slavíkovi následoval zákaz hraní v Praze. Vyhlášení druhého Slavíka přesunuli do Bratislavy, pak nás zakázali úplně.

Playboy: Zákazy hraní…
Říha:
Jako vyznavač šibeničního anglického humoru bych měl komunistům asi poděkovat. Díky nim jsme se totiž naučili hrát místo pro 18 tisíc lidí pro sto nadšenců. Přesto jsme si s Dědkem pořád opakovali, že budeme hrát naplno a přestaneme, až nám uříznou ruce. Jako říkal Keith Richards z Rolling Stones, zahrát pro desítky tisíc lid je sranda, ale pobavit dvě stovky svatebčanů, to je umění.

„Jako vyznavač šibeničního anglického humoru bych měl komunistům asi poděkovat.“
Autor: archiv Katapult „Jako vyznavač šibeničního anglického humoru bych měl komunistům asi poděkovat.“

Playboy: Katapult bez napětí…
Říha:
Jakmile jsme se po plese v Hostivích v roce 1992 dohodli, že začneme hrát a pustili to do světa, začaly se na nás valit nejrůznější nabídky. Jednou z nich byl unplugged koncert v Celetné. Nakonec jsem na to kývnul a sebral dceři španělku. Pak jsme sedli do zkušebny a každý den zkoušeli pět hodin. Dřeli jsme jako mezci, protože hrát na španělku není sranda. Žádné vytahané tóny, všechno musíte vyhrát. Nakonec jsme album unplugged zvládli a jízda pokračovala hraním u prezidenta Klause, na Nové scéně Národního divadla.

Playboy: 13 fláků od Kaťáků?
Říha:
Velmi vzrušující záležitost. Volali mi, jestli s tím mám problém, řekl jsem že ne. Naopak, bral jsem to jako poctu. Měl jsem radost z toho, že písničky Katapultu někoho berou. Dopadlo to tak, že verze Někdy příště v podání Yo Yo Bandu je lepší než originál Katapultu. Hodně se mi líbilo, jak pojala Mňága a Žďorp Stovky hotelů. Naopak mě vůbec nebrala metalová verze Až od Olympiku. Dodnes nechápu, proč to Olympic nezahrál jako Olympic.  

Playboy: Katapult jako „special guest“ na koncertech Deep Purple a Status Quo…
Říha:
Kdyby mi někdo řekl v roce 1978, že Katapult bude hrát na jednom pódiu se světovými kapelami, doporučil bych mu návštěvu psychiatra. Na druhé straně se dostavila jistá frustrace z poznání, že kapela nerozhoduje o ničem, všechno je v rukách managementu. A tak jakmile manažeři Deep Purple zjistili, že s námi hala zpívá, nařídili vypnout světla, ztišit zvuk. Dědka to tak naštvalo, že rozkopal dveře. Já ale pak přišel na to, že být manažerem takové kapely jako Deep Purple, asi bych taky neměl radost z toho, že narvaná hala zpívá s někým jiným než s mojí kapelou.

„Po odchodu Dědka to vypadalo hodně beznadějně, najednou přišel Andy, pak Ondřej...“
Autor: archiv Katapult „Po odchodu Dědka to vypadalo hodně beznadějně, najednou přišel Andy, pak Ondřej...“

Playboy: Mladá krev…
Říha:
Prostě osud! Po odchodu Dědka to vypadalo hodně beznadějně. Najednou přišel Andy, který mu dělal deset let technika. Řekl mi, že to na tu basu zahraje. A zahrál. Ale pořád jsem neměl bubeníka. Na koncertě AC/DC jsem si říkal, jak moc by se mi hodil Phil Rudd. Pak mi druhý den volal jeden známý, že mi posílá mladého kluka, který to zvládne. Přišel Ondřej, sedl si a zahrál to na první dobrou. Takže mám zase kapelu, která hraje tak, jak žije, a žije tak, jak hraje. Nevím, jak kluci, ale já se budu řídit tím, co říkal Dědek. Budu hrát až do penálu a tím to končí.

Související témata: Katapult , výročí , narozeniny , Olda Říha