Janek Ledecký: „Pokud jsou slova odfláknutá, hloupá, tak to vypínám“

Playboy: Berou vás víc zavedené konstanty, jako například ACDC, které to „mydlí“ půl století pořád stejně dobře, nebo hledači?
Ledecký: Tak speciálně ACDC za to jejich pořád stejné „mydlení“ miluji. Stejně tak jako Rolling Stones. Ale ani hledání není rozhodně špatné. Zvlášť když hledáte tak, jako například David Bowie. Jsem ale moc rád za kapely, v jejichž případě u prvních dvou taktů vím, kde jsem. Na druhou stranu, pořád stejně to dělají i U2, ale bohužel to dělají čím dál tím hůř. Od famózního Joshua Tree nepřišlo za dalších víc než dvacet let nic alespoň srovnatelného. A jejich Spiderman na Broadwayi je úplně bez nápadu, což takoví frajeři nemají zapotřebí.

Playboy: Poprvé jsem vás zaregistroval v pořadu Větrník jako zpěváka Žentouru. Zpíval jste něco jako kilowatt, megawatt, svítí, světlo v síti…
Ledecký: Do Žentouru jsem přišel ve třetím ročníku na právech, jednalo se o jednu ze zásadních životních křižovatek. Studoval jsem práva, brnkal jako každý na gymplu nebo na vysoké škole na kytaru, hrál jsem v různých kapelách. Zároveň jsem se motal na Hanspaulce, kde mě jako kluka ze Žižkova trpěli opravdu se skřípěním zubů. Od Ivana Hlase a Ondry Hejmy jsem se tenkrát učil, jak se píšou české písničky. Díky nim jsem nabyl představy, že muzikou, která se mi líbí, se uživit nedá. Bráchové Tesaříci myli okna, Ivan Hlas prodával v knihkupectví knížky. Jedině Ondra Hejma měl alespoň trochu dobrodružné povolání, protože v tom svém stetsonu s trčícími vlasy tlumočil pro americkou tiskovou agenturu AP, například sjezdy KSČ. A žádný soudruh mu nemohl nic říct. Kvůli tomu a vyhnutí se vojně jsem šel na vysokou školu. Na právech nebyla matematika a chodily tam hezké holky. Prostě pragmatické rozhodnutí.

Playboy: A Žentour tehdy pořádal konkurz na post zpěváka.
Ledecký: Přesně tak a já prošel hned dvakrát. Přišel jsem poprvé, vlasy na ramena, nechali mě zpívat nějaké podivné písně s texty ze slabikáře pro zvláštní školy. Spíš se to recitovalo. Nakonec mi řekli, že z těch lidí, co tam byli, jsem nejlepší, že mě tedy vezmou. Ale musím udělat něco s image. Bude to nová vlna, dlouhé vlasy neprojdou. Bylo to nějak o Velikonocích, stejně jsem věděl, že mě čeká vojenská katedra, tak jsem přišel za týden na zkoušku ostříhaný dohola. Dostal jsem stejné texty, ve kterých jsem se už nějak orientoval. Zkoušelo se někde ve sklepě u Národního divadla, po zkoušce jsem si odskočil ke Zpěváčkům. Pak jsem se vrátil a poslouchal, jak se kapela baví o tom, že ten nový je lepší než ten, co tam byl před týdnem. A vezmou toho nového, protože má lepší image. Takže mě vzali hned dvakrát. Během následujících tří let jsem psal už všechny texty. Musím přiznat, že některé byly strašně blbé.

Playboy: V roce 1992, kdy byl Žentour po vydání veleúspěšné desky 003 na vrcholu, jste se rozhodl pro odchod z kapely.
Ledecký: Inspiroval mě tenkrát Paľo Habera, který udělal sólovou desku a pak se vrátil do kapely Team. Na zmiňované desce Žentouru jsem měl všechny texty a půlku muziky. Rozhodnutí udělat si sólovku se mi proto zdálo jako logické. Tak jsem si to zkusil a vydal album Na ptáky jsme krátký. Pak jsem zjistil, že se vlastně nemám kam vracet.

Playboy: Pamatuji, že vydání onoho sólového alba provázely dramatické okolnosti.
Ledecký: Při křtu jsem skočil jako první občan federace bungee jumping, skákalo se z balonu. Tenkrát jsem pronikl poprvé a naposled do hlavní zpravodajské relace. Pokud si dobře pamatuji, americkým prezidentem byl George Bush starší, první šla na řadu zpráva, že navštívil Panamu, následoval skákající Ledecký. Za měsíc jsme točili videoklip. Tehdy to nějak nevyšlo s padákem, málem jsem se zabil.

Playboy: Máte blízko k Rogeru Watersovi, který v případě alba The Wall přinesl zbylým muzikantům Pink Floyd hotový materiál a řekl, že tak to prostě bude?
Ledecký: Od roku 1992 vím, jak je skvělé spojit se na každý projekt s rozlišnými muzikanty. Ale zásadně si najímám lidi, kteří do toho musí něco přinést. Odevzdávám demosnímky s kytarou, basou, občas primitivním klavírem, na který se učím jako samouk. K tomu nazpívám vokály, takže písnička má nějaký tvar. A často zjišťuji, že když si člověk vybere inspirativní muzikanty, je nejlepší dát jim co nejmíň informací. Španělka, jeden hlas, jedna kytara, aby bylo zřejmé, jakým způsobem to chci uchopit. Ale co si budeme povídat. Při hře na kytaru mám svoje oblíbená políčka a postupy, takže když se spojím s kytaristou, který to cítí a hraje jinak, písnička je moje, ale má trochu jiný ksicht. A to mě baví. Jasně, mám právo říct to ano, to ne, případně jinak. V opačném případě by to nedávalo smysl.

Playboy: Jak moc věci pilujete? Slyšel jsem, že pokud se to přežene, vytrácí se původní myšlenka.
Ledecký: Psaní muziky je pro mě ryze intuitivní záležitost. Sednu si s kytarou, k pianu, vezmu diktafon. Mám pocit, že mě něco napadlo, tak to nahraju a schovám. Pak přijde někdy čas poslechu, něco vyhodím, jiné nechám. Pokud zjistím, že mě něco z toho baví, začnu na tom pracovat. A vím, že když nápad nepřijde do pěti minut, je lepší toho nechat. Nikdy netlačím na pilu. U textů, jejichž psaní jsem se snad po hodně dlouhé době naučil, je to jiné. I přes poznámky, slogan, dělám na jednom textu dva tři dny. Jsem na sebe strašně přísný. U českých kapel vždycky poslouchám na prvním místě text. Pokud jsou slova odfláknutá, hloupá, může to být zahraný a zazpívaný skvěle, ale už to vypínám.

(Použitý text je z exkluzivního rozhovoru, který vyšel v zimním dvojčísle Playboye leden–únor 2019)