Hercule Poirot: namyšlená, výstřední, otravná bytost...

Přitom stvořitelka Agatha Christie svého nejslavnějšího detektiva nemusela. „Proč jsem jen tuto namyšlenou, výstřední a otravnou bytost vymyslela,“ ptala se sama sebe v roce 1938 v rozhovoru pro Daily Mail. O dva roky později ho nechala zemřít na infarkt. Čtenáři však byli proti, spisovatelka proto uložila příběh do sejfu s tím, že kniha může být publikována až po její smrti. Nakonec se tak stalo necelý rok před jejím skonem v lednu 1976, detektiv mezitím zvládl dalších sedmnáct příběhů.

Po skonu Agathy Christie bylo zfilmováno pětatřicet příběhů. O knižní comeback se zasloužil dědic autorských práv, synovec Mathew Prichard. Angažoval spisovatelku Sophii Hannah, která napsala příběh Vraždy s monogramem (2014). Další román s Herculem Poirotem Zavřená truhla vyšel v září 2016.

Kde se vzal, tu se vzal…

Hercule Poirot se narodil v Belgii. Měl několik sourozenců a na jeho výchově se podílely jeptišky. Jinak jsou jeho rodinné poměry takřka utajeny. V románu Vražda Rogera Ackroyda z roku 1926 hovořil Poirot o těžce mentálně postiženém synovci. V příběhu Němý svědek (1936) několikrát zmínil starou matku. V knize Velká čtyřka (1927) se objevil bratr Achille Poirot.

Detektiv se měl narodit někdy kolem roku 1880. V rodné zemi vstoupil Hercule Poirot do služeb policie. Inspektor Scotland Yardu Japp pak několikrát připomenul, že se s Poirotem setkal už v roce 1904, stalo se tak při řešení případu padělatele nakonec dopadeného v Antverpách. Během své belgické policejní služby detektiv použil zbraň, když zastřelil muže, který ze střechy ohrožoval střelbou kolemjdoucí.

Během první světové války emigroval Poirot do Anglie. Dne 16. července 1916 se pak setkal se svým starým známým z Evropy, kapitánem Hastingsem. Ten podle svých slov našel „vzteklého muže, na kterého se obracela v důsledku ztráty náramku či útěku kotěte snad každá žena v okolí“. V té době se Hastings věnoval rehabilitaci na zámku Styles, na kterém zemřela za záhadných okolností majitelka. Zatímco Scotland Yard tápal, Hercule Poirot vraha odhalil. Skutečnou slávu si detektiv získal v románu Vražda Roberta Ackroyda (1926), který francouzský deník Le Monde vyhlásil 49. nejdůležitější knihou dvacátého století, neboť přinesl jeden ze zlomových okamžiků v dějinách kriminálních románů. Vrahem byl nakonec vypravěč, kterého Poirot odhalil na základě předchozí logické eliminace všech podezřelých. Zároveň však dal detektiv šanci vrahovi uniknout před spravedlností sebevraždou.

Malé šedé buňky

Prostřednictvím Poirota se ve staré dobré Anglii objevil zcela nový typ detektiva. „Byl sotva vyšší než pět stop a čtyři palce, ale vyzařovala z něj důstojnost. Hlava ve tvaru vejce, tuhý vojenský knír. Neuvěřitelná elegance, jsem přesvědčen o tom, že smítko na obleku by mu způsobilo větší problémy než střelná rána,“ konstatoval kapitán Hastings.

Hercule Poirot při svých pátráních ignoroval zavedené policejní postupy a za všech okolností spoléhal na „malé šedé buňky“. Pokaždé razil teorii, že zločiny vycházejí z konkrétních vlastností pachatele. „Experti pracují s fakty, zatímco detektivové sázejí na zavedené postupy a dedukci. Pro mě je nejdůležitější proniknout do psychického rozpoložení zločince,“ tvrdil. V příběhu Vražda o třech dějstvích (1935) popsal svůj systém následovně. „Fakta se dávají dohromady stejným způsobem jako stavba domu. Jestliže fakt nemá správné místo, je nezbytné začít celý proces stavby znova, jinak celá spadne.“ Mimochodem, v tomto příběhu není detektiv trpící mořskou nemocí a panickým strachem z létání sice hlavním hrdinou, přesto sklízí v důsledku vyřešení případu veškerou slávu. Svou absolutní intelektuální převahu nad svým okolím demonstroval nejvíc v okamžiku sázky s inspektorem Jappem, že vyřeší případ, aniž by opustil vlastní pracovnu. Sázku pochopitelně vyhrál. V cestě za vytčeným cílem nemá Hercule Poirot problém balancovat na hraně etiky, číst cizí dopisy a poslouchat rozhovory. Přesto se těšil z přízně a pozornosti okolí, náklonnost žen nevyjímaje. Na milostné avantýry však neměl pochopitelně nikdy čas.

Hercule a jeho parta

Vyřešení případu se mění v Poirotově podání v show jediného muže. Prakticky nikdy v průběhu vyšetřování s nikým neprobíral dosavadní výsledky. Kapitána Hastingse považoval za svého přítele, zároveň však také za nepříliš důvtipného detektiva. Postupem času ovšem důvěra v jeho schopnosti rostla. Inspektor Scotland Yardu Japp choval k Poirotovi takřka posvátnou úctu, za což se mu ze strany génia dostalo poměrně častého přenechání části zásluh na vyřešení případu. Mezi nejbližší spolupracovníky patřila také sekretářka Felicity Lemon. „Mnohé z toho, co řekla, dokonce stálo za mou úvahu,“ řekl na její adresu a zároveň ocenil její dokonale propracovaný pracovní systém a mimořádnou efektivitu.

Na vrcholu sil...

Po konci první světové války se Poirot přestěhoval do Londýna na adresu 56B Whitehaven Mansions, Sandhurst Square, London W1. Díky vyřešení vraždy na maškarním bále Victory Ball, který je vrcholen společenské sezony, pronikl záhy mezi londýnskou smetánku, o případy neměl nouzi. Přesto po celou dobu držel stav svého účtu na 444 librách, 4 šilincích a 4 pencích.

Mezi světovými válkami Hercule Poirot hodně cestoval a zdatně řešil zločiny popisované v knihách Vražda na golfovém hřišti (1923), Vražda v Orient expresu (1934), Vražda v Mezopotámii (1936), Smrt na Nilu (1937) či Schůzka se smrtí (1938).

V příběhu Dvojitá stopa se detektiv, do té doby k přízni dívek a dam zdrženlivý, setkává s osudovou ženou svého života, okouzlující zlodějkou šperků Verou Rossakoff. Nakonec kouzlu ruské hraběnky propadl natolik, že se ve svém vnitru dokázal srovnat s jejím zločineckým počínáním a nechal ji uprchnout.

...a spravedlnost pro Poirota

Už v románu Velká čtyřka z roku 1927 Poirot naznačil, že se chystá do důchodu a hodlá pěstovat tykve. Stále geniální, leč přece jen stárnoucí detektiv se musel srovnat s novou dobou. Například příběh Třetí dívka ho v roce 1966 konfrontoval se zlatou mládeží, popkulturou a drogami. A tak Agatha Christie prozíravě usoudila, že nastal čas sáhnout do sejfu pro rukopis z roku 1940.