Frankensteinovo monstrum v podobě Marilyn Monroe

Kapela se přitom po čtvrtém studiovém počinu …And Justice for All ocitla v dosud nepoznané situaci. Jak píše v knize Vzhůru do noci, Metallica – Biografie autor Mick Wall, neměl band příliš na výběr. Mohl pokračovat v nastoupeném stylu a natočit „další metallicovskou desku“, prodat po světě dalších pár milionů kusů a spokojit se s rolí nových Iron Maiden, kteří se spokojili s rolí nových Judas Priest, kteří se spokojili s rolí nových Black Sabbath, kteří se spokojili s tím, že nikdy nebudou tak významní jako Led Zeppelin...

Naočkujeme celý vesmír

Kapela se nakonec rozhodla pro skutek z kategorie do té doby nepředstavitelných v podobě natočení komerčního alba, které ovládlo americkou a britskou hitparádu. Kromě toho kralovalo žebříčkům v Kanadě, Austrálii, Německu, Švýcarsku, Norsku a na Novém Zélandě.

Vše začalo na festivalu v Torontu v červenci 1990, kterého se zúčastnil jeden ze šéfů manažerské skupiny Q Prime Cliff Burnstein. Metallica byla tehdy druhou největší hvězdou festivalu, role jedničky byla pořadateli přisouzena Aerosmith. „Já, James a Cliff Burnstein jsme si sedli a Cliff řekl: Jestli do toho chceme opravdu jít, musíme to dostat k mnohem víc lidem. Ale znamená to, že musíme dělat určitý věci, co na povrchu vypadají jako hry, který hrají i ostatní. Ale tu hru jsme hráli my, Metallica, takže to bylo něco jiného. A nemělo nic společného s hudbou, šlo o to, jak dělat všechny ty věci kolem hudby. Cílem bylo nacpat Metalliku do krku všem lidem na celým posraným, světě.“ Kytarista Kirk Hammett to v roce 2005 vysvětlil následovně: „Řekli jsme si, oukej, uděláme album, dáme na něj spoustu kratších písniček, dostanem ty zkurvený písničky do rádia a naočkujeme Metalliku celýmu vesmíru. To byl náš cíl a to jsme taky udělali! A všechny to pořádně překvapilo…“

The Black Album nakonec produkoval kanadský producent Bob Rock, který dokonce svolil nahrávat místo ve Vancouveru v Los Angeles. „Když se podívám na naše minulý čtyři alba, byly to fakt skvělý desky. Nebudu o nich říkat nic špatnýho. Ale nikdy jsme neměli pocit, že jsme natočili album, u kterýho bysme cítili, že to je ono. Že tohle album je to pravý. Takový album se nikdy nepodaří, ale čím víc se mu přiblížíš, tím víc je to kurva ono,“ prohlašoval nadšený Lars Ulrich, smířený s názorem Boba Rocka, že k nahrávání není připravený a měl by proto brát lekce bubnování, zatímco James Hetfield poprvé přepisoval sloky a vybrušoval refrény. „Myslíval jsem si, že je to cool, takovej nějakej přístup ve stylu sereme na komerci. Teď mi ale dochází, že to bylo víceméně proto, že jsme neuměli hrát. Ale když jsme začali dělat s Bobem, jsme se doopravdy naučili, jak zahrát riff nebo rytmus nebo tak. Je to totiž mnohem těžší, než se zdá, ale to nezjistíte, dokud to nezkusíte.“

Ve znamení boxovacího pytle

Dokončit album nakonec trvalo deset měsíců, náklady překročily hranici milion dolarů, a občas se z něj všichni mohli zbláznit natolik, že Rock i po víc než patnácti letech označil The Black Album za „nejtěžší desku, jakou jsem kdy dělal“. Kapela to cítila stejně. „S Bobem to bylo složitý,“ řekl Lars. „Byla to nejtěžší deska, co jsme s Bobem dělali, protože jsme se navzájem neznali a ještě mezi námi nepanovala důvěra. Takže jsme byli vzájemně dost obezřetní.“ Kapela na sebe byla rovněž patřičně náročná, na konci nahrávání se jednotliví členové slušně nenáviděli. V jedné z místností visel boxovací pytel s rukavicemi, jak vysvětlil Lars, bylo to kvůli přetlaku. „Znáš ten voser, když se snažíš něco udělat, a ne a ne to udělat správně a prostě potřebuješ do něčeho praštit. A pak ti za týden přijde účet. Do tohohle můžeš tlouct a nic tě to nestojí,“ vysvětloval bubeník a dodal, že v poslední době hojně pomůcku používal James. „Ale teď začal Jason nahrávat basu a taky to hodně využívá…“

(Veškeré citace uvedené v textu jsou z knihy Vzhůru do noci, Metallica Biografie, autor Mick Wall, v Česku vydalo v roce 2014 Jiří Ševčík nakladatelství)