Jiří Urban: „Na třídních schůzkách jsem byl za exota“

Jiří Urban je jediným ze zakládajících členů legendární trashmetalové skupiny Arakain, který v kapele stále hraje. Zdroj: Profimedia.cz

Klasickým příkladem jablka, které padlo jen pár centimetrů od stromu, je Jiří „Dymo“ Urban, zakladatel, skladatel a kytarista kapely Dymytry. Jeho otec, rovněž Jiří, je jediným hrajícím zakládajícím členem thrashmetalové legendy Arakain. Na rozdíl od synka, bývalého baleťáka, ovšem otec rozhodně na pódiu nezvládne hvězdu s kytarou v jedné ruce.

Playboy: Díky rozhovoru Jirky pro aktuální číslo Playboye se čtenáři dozvědí, že jste chlapci – baleťákovi šil gumičky na piškoty a zašíval dresy. Nemyslíte si, že tím utrpí vaše pověst drsného rockera?
Jiří Urban: To si nemyslím. Patří to do běžné péče o potomky každého rodiče, rockery nevyjímaje. Stejně jako příprava svačiny. Holt když nebyla matka, musel nastoupit otec. To se nedá nic dělat.

Playboy: Pokud mi budete tvrdit, že jste s hochem cvičil, dělal hvězdy, provaz, nebudu vám moc věřit.
Jiří Urban: K baletu mám opravdu velmi daleko, začal jsem ho sledovat, protože Jirka studoval školu a připravoval se na dráhu baletního tanečníka. Mám rád klasickou hudbu, klasicistní baroko, ale k baletu a k tanci jsem žádný vztah neměl. Nechodil jsem do tanečních, byla to pro mě španělská vesnice. Syn Jirka ale začal se závodním rokenrolem a trenér si všiml, že má talent. Proto se dostal na taneční konzervatoř. Nás by taková škola nenapadla.

Playboy: Zatímco trénoval tanec, obydlím duněla Metallica.
Jiří Urban: Doma nic jiného nehrálo, takže neměl na výběr. Ale zaplať pánbů, k rockové muzice tíhnul od okamžiku, kdy začal vnímat hudbu. Tak mi začal krást walkmana, kazety, pak už jsem o obojí přišel nadobro, protože poslouchal muziku na cestě do školy, ze školy… Budíčkem, kterým se s bráchou probouzeli do každého rána, byla fanfára z alba kapely Helloween…

Na třídních schůzkách si Jiří Urban připadal jako exot. Zdroj: Profimedia.cz

Playboy: Nikdy mi nebylo jasné, kde berou energii muzikanti v důchodovém věku, aby pobíhali po pódiu s kytarou na krku…
Jiří Urban: Je pravda, že kytara má tak plus minus šest kilo…

Playboy: Angus Young z AC/DC, ročník 1955, ještě skáče na koncertu po jedné noze…
Jiří Urban: Navíc je malinký… Hraje ale na kytaru Gibson SG, která je sice mahagonová, ale lehká. Já hraju na Gibson Explorer, jedná se o mohutnou, fakt těžkou kytaru. Proto levé rameno, přes které běží popruh, opravdu bolí. Vím to i od Petra Jandy, který z těžkých kytar Gibson přešel na lehčí Ibanez, protože s postupujícím časem začal mít problémy se zády. Řeším to tak, že se snažím chodit cvičit a udržuji si záda ve formě. Teď jsme ale dva dny zkoušeli a cítím, že po dvou měsících, kdy jsem kytaru neměl na rameni, protože doma hraju na židli, rameno bolí. Ale v mém věku je to normální…

Playboy: Chodíte cvičit? Bortíte moje představy o rockerech…
Jiří Urban: Jasně, s trenérem. Máte zkreslené představy o rockerech, nejspíš založené na tom, jak to fungovalo v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Tehdy jeli chlapci v těžkém fetu a chlastu, ale taky umírali v sedmadvaceti…

Playboy: Keith Richards, ročník 1943 ze Stounů, toho moc nenacvičil a pořád jede jako pila.
Jiří Urban: Toho už ani smrt nechce. Je vším prolezlý a tím, co spolykal, je totálně dezinfikovaný do konce života. Ale u nás to bylo a je o pivu nebo panácích, neměli jsme přístup k látkám jako Keith. Jsme knedlíkoví pivaři. Ale když člověk chce nějak vypadat, musí se sebou něco dělat. Každopádně, štíhlý kluk už ze mě nikdy nebude.

Rozhovor s Jiřím Dymo Urbanem, synem Jiřího Urbana, který byl dříve baletním tanečníkem a dnes je kytaristou a kapelníkem nejúspěšnější české metalové skupiny Dymytry, najdete v březnovém čísle magazínu Playboy. Zdroj: archiv Jiřího Urbana

Playboy: Když jste chodil na synova představení, lidi vás poznávali a říkali: To je ten Urban z Arakainu, co dělá tu strašnou muziku?
Jiří Urban: Ne, drtivá většina lidí, kteří chodí na balet, dávají děti na taneční konzervatoř, protože k tomu mají vztah. U nás to bylo o jeho trenérovi a hlavně o tom, že to Jirku bavilo. Má účast na třídních schůzkách oděn v kůži, s hárem do půli zad budila pozornost, ale pro lidi kolem divadla a kantory z konzervatoře to nebylo natolik šokující, jsou tolerantní. Ale byl jsem tam za exota.

Playboy: Jak jste reagoval na to, když se rozhodl s baletem skončit?
Jiří Urban: Jednalo se o rozhodnutí dospělého chlapa, kterému jsem nemohl kecat do života. A „úmrtnost“ baleťáků po třicítce je docela rychlá. Když se vezme v úvahu, co toho musí za dvacet let naskákat a nazvedat, je to logické. Tahat se s „tlustými“ baletkami není jednoduché (smích). Musel si vybrat cestu, a jak se ukázalo, vybral si dobře.

Playboy: Přiblížil se alespoň částečně ve hře na kytaru vašemu mistrovství, nebo se bude muset ještě hodně učit?
Jiří Urban: Nejsem kytarista vyžívající se v ekvilibristice. Jsem víc skladatel, na sóla mám vynikajícího kytaristu Mirka Macha. Mnohem víc se vyžívám ve skládání písniček, vymyšlení aranží, riffů a držím kapelu dohromady doprovodem. Jirka to má docela podobné, má skvělého sólového kytaristu a je víc autor, než aby denně dřel deset hodin s kytarou. Ale to, co potřebujeme, si odehrajeme v profesionální kvalitě. Oba sloužíme svým kolektivům.

(Rozhovor s Jiřím „Dymo“ Urbanem vyšel v březnovém čísle Playboye)