18. prosince 2018 18:06

Happy birthday, Playboy. A tak pravili v Playboyi...

Vedle pictorialů kladl Playboy vždy velký důraz na kvalitní publicistiku, magazín proslul především svými interview. A protože trocha historie ani playboye nezabije, přinášíme několik ukázek rozhovorů publikovaných v české edici.

SHARON STONE (březen 1993): V Základním instinktu jsme se přichystali k záběru a Michael si dal své kapučíno vedle postele, ne na stranu, kde byla kamera. Ve chvíli, kdy jsem si sundala plášť a hodila ho na postel, jsem slyšela, jak hrnek padá na bílý koberec. Nemyslela jsem na to, že jsem se v té chvíli měla chovat jako hvězda, a ne jako holka ze středních vrstev z Pensylvánie, vrhla jsem se na postel a vykřikla: „Proboha!“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že všichni v té místnosti mě znají líp než můj gynekolog.

ROMÁRIO (září 1995): Já nejdu na hřiště, abych dobře hrál. Jdu tam, abych dál gól. To je rozdíl mezi mnou a spoustou jiných hráčů. Protože jim není dáno, aby dávali góly jako já, musejí umět jiné věci. Kdežto já, když už si jednou kopnu a dám vítězný gól, splnil jsem svůj úkol.

EMERSON FITTIPALDI (leden 1996): Jednou takhle v sobotu odpoledne, v předvečer Velké ceny Německa na Nürburgringu, za mnou přišel Clay Regazzoni a povídá: „Emersone, chceš se se mnou vsadit? Vsaď se, že se budu v padoku ještě dnes milovat.“ Řekl jsem mu: „Jsi blázen, o co, že ne.“ A on to vzal: „Tak jdu na to, mezi kamionem Ferrari a Firestone.“ Pršelo, ale on přes sebe a to děvče přehodil velkou pláštěnku, rozevřel nad ně slunečník a pomiloval ji, a lidi na to zdaleka koukali.

SHAQUILLE O’NEAL (květen 1997): Olympiáda je práce jako každá jiná. Já mám za úkol tam mrskat nohama a získat nějaké to zlato. Možná si taky přitom užít nějakou tu zábavu.

NICK NOLTE (srpen 1999): Jednou v životě jsem se pohlavně nakazil – a sice od Miss New York. Dělali jsme to na trampolíně a ona se celou tu dobu smála. Dostal jsem kapavku od královny krásy z New Yorku. Od mexických kurev jsem nikdy nic nechytil.

JON BON JOVI (listopad 2001): Chodil jsem na katolickou chlapeckou střední školu, a protože jsem moc nevyrostl, nemohl jsem se prosadit ve fotbale. Hudbu jsem začal brát vážně až ve druháku. Jeden křesťanský bratr – na té škole nebyli duchovní – si mě vzal stranou a řekl mi: „Propadáš skoro ze všech předmětů, takže by sis tu kytaru měl nechat jako koníčka.“ Zíral jsem na něj. Zrovna jsem pro sebe objevil děvčata a řekl si, že tahle škola pro mě nebude ta pravá…

BRUCE WILLIS (srpen 2007): Docela dlouho jsem se o politiku nezajímal, ale Clinton mě pěkně vytočil. Nemám rád tyhle změny jen pro změny. Co přesně dokázal za ta dvě volební období? Ale to, co se děje teď, je i na mě moc. Podívejte se na ty propuštěné veterány. Já říkám, dejte jim všem třeba milion dolarů. Když sloužíte vlasti, postřelí vás a vy skončíte po zbytek života na vozíčku nebo přijdete o ruku, měla by se o vás ta vlast postarat. Co takhle osvobodit je jednou provždy od daní? Politikům nikdy nedělá problém odhlasovat si zvýšení platů. Co takhle dát peníze veteránům a indiánům!

KEIRA KNIGHTLEY (duben 2008): Já moc na paření nejsem. Mnohem raději mám intimní večeře s přáteli, kde slyším, co mi kdo povídá. Než abych šla do nějakého klubu v Londýně, to se raději projdu po farmářském trhu. Tam jsem nejspokojenější a vědí o tom jen mí nejlepší kamarádi.

JAVIER BARDEM (květen 2008): Před lety jsem řekl svému agentovi, že pokud bych měl někdy pracovat v Americe, chtěl bych dělat s bratry Coenovými. Moc se mi líbil jejich film Fargo a přál jsem si hrát v nějakém jejich díle. Jenže můj agent mi řekl: „Tak na to zapomeň, to se nikdy nestane!“ Takže když mi zavolali, nemohl jsem tomu uvěřit. Potom jsem si přečetl scénář a měl jsem z toho špatný pocit. Říkal jsem si, že tohle zahrát nemůžu. Všechno to násilí. A pak jsem přelouskal původní román a prodiskutoval s nimi celou zápletku. Líp jsem pochopil všechny vrstvy a úrovně, které chtěli do filmu dostat. No a teď jsem tady.

DANIEL CRAIG (prosinec 2012): Byl jsem velmi špatný student. Ze školy jsem odešel, když mi bylo šestnáct. Matka byla zoufalá, věděla, že se chci stát hercem, a navíc mě do toho trochu tlačila, protože tušila, že ve škole to nevypadá moc dobře. Navíc Liverpool měl vždy velmi silné umělecké podhoubí. Bylo dobré, když si člověk založil kapelu nebo něco jiného. Umění, to byla cesta ven.