Denisa Gudelj: „Playboy mi otevřel dveře do neznáma...“

Playboy: Do jaké míry uplatňujete chorvatský temperament?
Denisa: Řekla bych, že neodpovídám představě o dívce, v jejíchž žilách koluje balkánská krev. Spíš se snažím najít v maximální možné míře dohodu, což na druhé straně určitě neznamená, že by se na mě dalo štípat dříví. Mám přesně vymezené mantinely, za které nikoho nepustím.

Playboy: Slavná tatérka Ivana Beláková říká, že platí: Ukaž, jaké máš tetování, já ti řeknu, kdo jsi. Z vaší pravé paže na mě zhlíží přísně se tvářící osoba...
Denisa: Na paži mám sochu Davida, na lopatce Marilyn Monroe. Je to delší příběh, začala jsem v patnácti letech s různými obrázky, byla jsem nadšená, moc se mi to líbilo. S postupem času jsem ale zjistila, že jsem si nevybrala zrovna nejlepší motivy a místa. Naštěstí mám kamaráda, který je strašně šikovný tatér a umí předělávky. Takže teď jsem z půlky těla zkérovaná a nemám s tím problém.

Playboy: Johnny Depp říká něco v smyslu, že tetování je mapa života...
Denisa: Když to říká můj velký oblíbenec Johnny Depp, tak to tak určitě bude. Jsem smířena s tím, že i pokud se můj vkus časem změní, případně se na mně podepíše zub času, tetování zůstane. Kérku beru jako součást své osobnosti.

Playboy: Můžu vás uklidnit, Marilyn Monroe se mi líbí mnoho desetiletí...
Denisa: Tak to jsem opravdu v klidu...

Playboy: Co se skrývá pod pojmem ring girl?
Denisa: Už desátý rok jsem ráda součástí akcí, na kterých se bojuje. Mám to asi v DNA, táta byl u zásahové jednotky, odmalička mě vedl k bojovým uměním. Dodneška chodím trénovat box a pořád mě to baví. Díky pozici ring girl jsem se dostala do kuchyně bojových umění, vidím věci v souvislostech.

Playboy: Trénujete box, ale nemáte ambice postavit se do ringu?
Denisa: Zatím jsem dostala dvě nabídky, obě jsem odmítla, protože svůj ksichtík potřebuji ještě využívat v práci. Každopádně mě to láká, na druhé straně nemusím být všude. Teda zatím…

Playboy: Když trénujete na lapy nebo bušíte do pytle, vidíte před sebou někoho konkrétního a odpovídá tomu případně intenzita ran?
Denisa: Jak už jsem říkala, jsem nekonfliktní člověk, takže bušit do pytle s tím, že bych stejný princip „komunikace“ chtěla uplatnit vůči konkrétnímu jedinci, jsem se zatím nenaučila. Ale umím během tréninků vypnout hlavu, zbavit se běžných problémů. Ve Spejbl Gymu mě trénuje Mikeš neboli Michal Vančura, který mimo jiné připravoval Karlose Terminátora Vémolu na zápas s Marpem. Jeho tréninky dokážou z člověka vyždímat poslední kapky potu, tepovku snad ani nesleduji.

Playboy: Jak často máte chuť někoho praštit?
Denisa: Jsem vášnivá řidička, baví mě jezdit autem, takže každý den jsem hlavně při popojíždění Prahou vystavena psychickým atakům jak ze strany řidičů, tak chodců.

Playboy: Řešila byste to direktem, zvedákem, hákem?
Denisa: Zvedák na bradu je jistota.

Playboy: Nacházejí se ve vašem okolí lidé, kteří nestojí ani za ránu?
Denisa: Naštěstí se nejedná o lidi z nejbližšího a blízkého okolí, ale existují. V životě se řídím tím, že rozhoduje kvalita, ne kvantita. Umím si vyčistit prostor od lidí, ke kterým není radno se otáčet zády.

Playboy: Dokážete odpouštět?
Denisa: Záleží na tom co a komu. Ale vzhledem k tomu, že i když je to často hodně těžké, snažím se hledat v lidech to dobré, vycházím z toho, že každý může v životě udělat chybu. Ale chybami by se měl člověk učit, takže v případě odpouštění platí: jednou a dost.

Playboy: Až vám někdo po pár letech připomene focení pro Playboy s Alžbětou Jungrovou, co se vám přitom okamžitě vybaví?
Denisa: Úžasný zážitek na jachtě uprostřed Prahy. A možnost spolupráce s fotografkou světového jména. Otevřely se mi dveře do neznáma, věřím v nové příležitosti.

Playboy: První dojem z pictorialu?
Denisa: Byla jsem hodně napjatá. Fotilo se dvanáct hodin, vznikla spousta materiálu, ale výběru fotek jsem se neúčastnila. Věděla jsem ale, že Alžběta bere fotku jako celek, zatímco modelka vidí v první a někdy i v poslední řadě sama sebe. Zpočátku jsem byla z některých fotografií lehce rozpačitá, jsem například zvyklá na výraznější make-up, postupem času jsem ale Alžbětině sázce na přirozenost rozuměla čím dál víc. Takže nakonec super.