David Bednář přivezl z Mr. Universe stříbro, kulturistiku vystřídá dočasně box

Playboy: Odhaduji, že na Olympii jste skončil záměrně druhý, protože odcházet se má až v nejlepším a vy ještě na sobě hodláte zapracovat.
Bednář: Na rovinu, když jsem odlétal do Ameriky, vůbec jsem nepředpokládal, že bych se nějakým způsobem umístil, natož úspěšně atakoval stupně vítězů. Američané totiž v zásadě vždycky preferovali vlastní závodníky, představa medaile pro Evropana byla mimo realitu. Angažoval jsem ale nového trenéra, se kterým jsme zapracovali na neobvyklých postupech, takže jsem věřil v životní formu, která se povedla. Proto si mě americký rozhodčí, který mimo jiné rozhodoval i profesionální Olympii, vybral v prvním call outu, takže nakonec o dva body vyhrál Rus, já jsem skončil druhý.

Playboy: Takže máte alespoň motivaci vyhrát…
Bednář: Tím si nejsem tak jistý. Je mi sedmačtyřicet, tento rok byl hodně náročný, vlastně jsem držel stupňující se dietu od ledna. Nejsem stoupencem silných vyjádření, ale v poslední fázi jsem si doslova prošel peklem. Obvykle jsem měl soutěžní váhu kolem 110 kilo, kterou jsem stáhnul na 101, takže všechno do sebe zapadlo, jak nejlíp mohlo. Je ale znát, že se tělo s enormním závodním vytížením nesrovnalo, takže si dávám rok pauzu a do padesátky plánuji ještě maximálně jeden závod. Odcházet se má v nejlepším.

Playboy: Proto do dvou let zabojujete o zlato. Nebuďte zbytečně skromný.
Bednář: Nejsem určitě přehnaně skromný, ale umím vnímat realitu. Každé tělo, i sebelépe trénované a udržované, má svoje limity. Kromě toho musím řešit provoz čtyř firem, opravdu to není jednoduché.

Playboy: V Orlandu jste zůstal na profesionály, neříkal jste si, například při pohledu na vítězného Dereka Lunsforda, že se ještě jednou kousnete a zaletíte si pro vítěznou prémii 400 tisíc dolarů?
Bednář: Opravdu neříkal. Jednalo se o velký zážitek, Derekovi, který má neskutečný genetický potenciál, jsem to přál. Je to ještě mladý kluk s neuvěřitelným svalovým rozvojem. Vyhrál zaslouženě, má veškeré předpoklady zařadit se mezi pár lidí na světě, které kulturistika slušně uživí. Samozřejmě, 400 tisíc dolarů jsou slušné peníze, nejedná se ale o částku, se kterou se dá odejít do důchodu. Takže se budu snažit, ale fakt nevím. Řekl bych, že Derek se mě moc bát nemusí.

Playboy: Odhaduji, že po martýriu spojeném s „vysekávací“ fází přišla na řadu nějaká kachnička, husa…
Bednář: Samozřejmě že po skoro roční dietě jsem si něco dopřál. Je zvláštní, že po závodech, kdy člověk dva dny cukruje, mi chybějí pořádné sacharidy, na řadu proto přišel i nějaký zákusek. Ale měl jsem i husu. Teď už jsem ve fázi, kdy se snažím postupně vracet do normálu.

Playboy: Jakým směrem se od té doby vyvíjí vaše hmotnost?
Bednář: Lehce nahoru, mám nějakých 114 kilo.

Playboy: Docela mě zarazilo zjištění, že vaší novou aktivitou je box… Vzhledem k vaší výšce je ideální boxerská váha tak 75 kilo, po které asi zrovna neprahnete…
Bednář: To určitě ne. Boxem spíš doplňuji své sportovní portfolio a vycházím z toho, že v roce 2024 nebudu závodit, takže určitě shodím. Mám boxerského trenéra, který dělá z bohatých kulturistů rychlé boxery. Trvá to sice několik let, ale není kam spěchat. Chci se naučit nějaké techniky, jsme dohodnuti na jednom dvou trénincích týdně, takže uvidím. Ale návrat ke kulturistice mi to moc nezkomplikuje, mám totiž dobou svalovou paměť.

Playboy: Jak plánujete trávit konec roku, který se tradičně nese ve znamení obžerství?
Bednář: Vůbec to tak neřeším. V pohodě dodržuji pravidla, jako že první a poslední jídlo mám bez sacharidů. A nikdy v minulosti jsem se na konci roku nepřežíral. Budu chodit trénovat brzo ráno, takže v sedm, kdy ještě většina lidí spí, mám hotovo.

Playboy: Jaká máte předsevzetí do roku 2024?
Bednář: Co se pracovní stránky týče, doba je složitá. Firmě se dosud dařilo, příští rok však nevidím úplně ideálně, ale zabojujeme ve snaze držet pozice. Co se soukromého života týče, čeká mě svatba, budu se podruhé a doufám naposled ženit. Budu chodit cvičit, trénovat box, v zimě lyže.