Monza: ostré brzdy, plyn a koule...

Je sice pravda, že první oficiální souboj o šampiona Itálie svedli piloti v roce 1921 na okruhu Montichiari v provincii Brescia, podle všeho se však jednalo o okruh nevalných kvalit, neboť hned v následujícím roce padlo rozhodnutí o stavbě Autodromo Nazionale Monza. Po okruzích Brookland (Anglie) a Indianapolis (USA) se jedná o třetí nejstarší okruh planety. Pouze ve čtyřech případech se konala Grand Prix Itálie mimo Monzu, stalo se tak v letech 1937 (Livorno), 1947 (Milán), 1948 (Turín) a Imola (1980).

V roce 2001 se Monza zapsala nesmazatelně do historie českého motoristického sportu. Tehdy se totiž poprvé představil ve světovém šampionátu v monopostu Prost Tomáš Enge, nakonec dojel na dvanáctém místě. „Věděl jsem, že budu závodit na okruhu, kde se v rovinkách lítá rychlostmi nad 300 kilometrů, pak se prudce brzdí do zatáček, jede se i lesem. Monza rovná se legenda, ale mně bylo v té chvíli jedno, kde pojedu, protože se mi splnil sen,“ vzpomíná.

Něco málo historie

Základní kámen nového okruhu byl položen v roce 1922, nicméně po několika dnech byla stavba zastavena, stalo se tak v zájmu „zachování charakteru krajiny“. Nicméně Itálie okruh potřebovala, takže se po zkrácení původní trasy začalo znovu stavět. Ač je to z dnešního pohledu neuvěřitelné, práce začala na okruhu 15. května a stavba byla dokončena 15. srpna téhož roku! Zásluhu na tom mělo 3500 lidí, 2 lokomotivy, 200 vagonů, úzkorozchodná dráha o délce 5 kilometrů a 30 nákladních vozů.

První ročník šampionátu F1 se konal v roce 1950 a Monza nemohla v termínové listině chybět. K nesmírné radosti místních tifosi slavil premiérové vítězství domácí matador Giuseppe Farina na voze Alfa Romeo. Další zápis do historie přišel o deset let později, rok před ziskem titulu mistra světa vyhrál na Monze poprvé Američan Phil Hill na voze Ferrari. Zároveň se jednalo o poslední vítězství monopostu s motorem uloženým vpředu.

V roce 1971 se jel v Itálii jeden z nejdramatičtějších podniků v historii F1, když se do cíle vřítilo současně pět vozů. Z vítězství se s „náskokem“ 0,01 sekundy těšil nepříliš známý Peter Gethin (Anglie, BRM), druhý dojel vikingský bojovník Ronnie Peterson. V následující sezoně vyhrál legendární Brazilec Emerson Fittipaldi na lotusu, naposled na monopostu s pohonem všech čtyř kol.

Velké věci se děly v roce 1988. O vítězství v patnácti z celkového počtu šestnácti velkých cen se tehdy dělila neporazitelná dvojice stáje McLaren ve složení Alain Prost – Ayerton Senna. O stoprocentní úspěšnost přišel anglický tým právě v Monze. Zatímco Francouze zastavily v rozletu technické obtíže, jel si Senna pro vítězství. Při pokusu o kolo zpět jedoucího Belgičana Jeana-Louise Schlessera na williamsu však Senna chyboval a skončil mimo okruh. K tradičně frenetické radosti domácích vyhrál Rakušan Gerhard Berger před stájovým druhem a miláčkem davů Michelem Alboretem, oba na ferrari.

Ve stínu smrti

Monza však nechvalně proslula i mimořádným počtem smrtelných nehod. Dosud si okruh vyžádal život 52 jezdců, včetně motocyklistů a 35 diváků. „Čísla jsou sice děsivá, zároveň nutno říci, že poslední jezdec se zabil v Monze v roce 1978,“ připomíná Tomáš Enge. „Je to dáno jednoznačně bezpečnostními úpravami trati a hlavně monopostů. Všechna závodní auta, nejen formule 1, jsou dnes mnohem bezpečnější.“ Alespoň pro vzdálený pocit toho, co musí jezdci v Monze zvládnout, nabízíme jedno kolo závodu jeho očima.

„Vše začíná na dlouhé rovince po startu, kdy se jede rychlostí až 340 km/h. Před úsekem Rettifilo úřadují hodně ostré brzdy, ve výjezdu jsou všichni rádi za sedmdesátku. Následuje akcelerace k zatáčce Curva Grande, na tachometru je 270 km/h – 330 km/h. Piloti se blíží k šikaně Roggia, opět jsou ve hře brzdy, rychlost klesá na 100 km/h. Na řadě je krátká rovinka, po které piloti letí rychlostí až 260 km/h. Před zatáčkou Lesmo se opět brzdí, pak dlouhá rovinka, před šikanou Ascari se jede rychlostí kolem 300 km/h. Rovinka končí zatáčkou Parabolica, rychlost padá na 160 km/h. Piloti v té chvíli řeší otázku akcelerace, pak totiž následuje cílová rovinka,“ konstatuje Tomáš.

„Monza je o maximální koncentraci. Existuje kategorie jezdců, kterým strategie plný plyn a ostré brzdy v kombinaci s následnou akcelerací maximálně vyhovuje. Jiní zase preferují techničtější trati. Kdo chce v Monze vyhrát, musí mít velké koule. To ovšem neznamená, že ti, co v Monze nevyhráli, koule postrádají. Jenom nejsou tak velké,“ říká Tomáš Enge se smíchem.

Rekordní maraton

Nejen závody aut a motorek je Monza živa. 6. května 2017 se Monza stala středem pozornosti atletického světa. Keňan Eliud Kipchoge vyhrál nejdřív loni na olympiádě v Rio de Janeiru maraton, o necelý rok později se pokusil o nejspíš do té doby nejhodnotnější výkon v dějinách atletiky v podobě zaběhnutí maratonu pod dvě hodiny. Za místo svého pokusu, do kterého Nike investovala 30 milionů eur, si vybral právě Monzu. Přesněji řečeno 2,4 kilometru dlouhý úsek trati F1. Za asistence osmnácti vodičů, lékařů, vědců a početného doprovodného týmu nakonec keňský olympijský vítěz zaběhl nejrychlejší čas maratonské historie 2:00:25 hod. Jeho výkon však nemohl být uznán jako světový oficiální světový rekord, neboť Kipchoge měl vytvořeny ideální podmínky, které při standardních maratonech běžci nemají.

(Článek o Monze s názvem Sto let chrámu rychlosti vyšel v zářijovém Playboyi)